John vykoukl z kanálu. Rychle zase zalezl dovnitř. Spíš tam zapadl, protože viděl to, co nechtěl vidět. "Je to zlý, kluci, moc zlý." Řekl nám. Kanál se otevřel. Rychle jsme se rozutekli do všech světových stran. Já jsem utíkal s Johnem. Ozval se kovový zvuk, jakoby se něco kutálelo přímo k nám dvěma. "Utíkej!" Zakřičel na mně John.

Uběhli jsme asi tak dvacet metrů, když v tom John s sebou praštil na zem a zacpal si uši. Ani mě nemusel pobízet, abych udělal to samé, protože já už taky ležel na zemi. Ozval se ohlušující výbuch. Myslel jsem, že jsem ohluchl, ale takové štěstí nemám. Kanálem se k nám začal šířit dým.

"K Valutu, rychle!" Křičel na mě John, přičemž už utíkal pryč. Byl jsem jen o zlomek vteřiny pomalejší, než on. Začaly mi slzet oči. Tohle mě učili v kurzu. Pozor na vymejvací plyn, smrade. Jakmile tě začnou pálit oči, tak běž poslepu. To mi řekli a šel jsem. Tak jsem zavřel oči a orientoval jsem se podle sítě. Valut na mě už čekal.

Potěšili mě tím, že mám jen lehký zásah, takže si na lůžku pobudu jen čtrnáct dní. To bude nuda. Zase V-výcvik! Jednou mě z toho bude šimrat na mozku a já se pokusím poškrábat nožem, nebo kulkou. Tohle je k zblití. Naštěstí mě navštěvovala Mary, moje sestra milá. Hrála si se mnou celý den. Nevím, jak přenesla přes srdce, že mám tak pesimistickou náladu.

Za čtrnáct dní mě dali do jednotky 5. Ke Georgeovi. Takže na Johna můžu zapomenout. Tentokrát jsme vyfasovali i chemický masky. Protichemické oddělení se činilo a našlo proti tomuhle plynu filtr. George mi sice při tom, když jsem si zkoušel masku, řekl, že jeden chemik prostě vylezl z kanálu, zašel do drogerie a tam ty filtry koupil, ale to nehraje žádnou roli.

Konečně půjdeme do pořádné akce! Ne jenom vylézt z Valutu, vykouknout z kanálu a zase utíkat. Ne, to už ne! Teď dokonce z toho zasranýho kanálu vylezeme a dáme jim na prdel! Ale jak to tak vypadá, tak se do kanálu odvážili oni. Potkali jsme je u vlezné cesty 28/3537.

"Odpálím je, souhlasíte?" Zeptal jsem se. Všichni přikývli. Teď jim to konečně nandám. Chvilku jsem se soustředil, a pak jsem vyslal po síti digitální vlnu. To jejich načipovaný mozky naprosto odvařilo. Měl bych se cítit jako vítěz, ale mě bylo na zvracení.

Vždyť mi nic neudělali! Proč museli zemřít? Jen proto, že je nepřítel? Vždyť to je absurdní! K tomuhle mě sice učili, ale to nemá význam. Za chvíli jsem se z toho probral. Zjistil jsem, že nad ním klečím a držím jednomu z nich hlavu nahoře, aby mu z ní nevytekl mozek.

Tomu, co jsem ho odpálil, bylo jako mě. Byl stejně starý jak já! Bylo mu patnáct. "Na co čekáš? Na vánoce?" Křikl na mě George. Byl za křižovatkou dvou kanálů. V tom se přede i za mnou vynořilo pět maníků. Poslední, co jsem vnímal, byla silná digitální vlna. Asi spojili své psi-ampy, aby mě z toho dostali.

Probudil jsem se na nemocničním lůžku. Teď už pomalu chápu, proč je tady víc doktorů, jak vojáků. Protože po každý akci někdo omarodí. Další měsíc na lůžku. Pak přišla pěkně otřesná zpráva. "Patricu, víš, že John byl tvůj otec?" Zeptal se mně George.

"Nevím, a proč říkáš byl otec?" Odpověděl jsem otázkou. "Johna dneska dostali. Použili nějakou novou zbraň. Ruší to psi-vlny. Nefunguje jim to moc dlouho, ale stačí jim to na to, aby se dokonale obránili." George chvíli počkal, abych to vstřebal a abych se přestal konečně divit, a pak pokračoval: "Jelikož máme dědictví nástupu, tak jsi náš nový šéf. Gratuluji. Jaké jsou tvé nové rozkazy?"

Začínalo jít do tuhého. "Takže říkáš, že mají rušičky, jo?" Zeptal jsem se, protože jsem potřeboval čas na rozmyšlenou. "Jo." Odpověděl George. Tím mi moc času nedal. "Tak navrhuju spojit všechny naše psi-ampy a poslat takovou vlnu, která zhroutí síť. Tím pádem odpálíme všechny čipáky." "Sakra, že nás to nenapadlo dřív?" Řekl George a někam utíkal.

Příští den jsme to udělali. Byla to taková datová vlna, že jsme dokonce způsobili zemětřesení. Konečně jsme mohli svobodně vyjít na povrch. "Lidé, jste svobodní! Osvobodili jsme vás od sítě!" Volali jsme, ale nikdo nevycházel. Všichni byli mrtví.

Moc dlouho jsme nevycházeli na povrch. Všichni byli načipovaní. Najednou George s sebou začal cukat. Než jsme se nadáli, bylo po něm. Konečně jsem pochopil, že to bylo špatně.

Jelikož lidstvo vykácelo všechny pralesy, tak nebyl dostatek kyslíku pro dvacet miliard lidí. Tak velice chytří vědci honem rychle vymysleli sycení vzduchu. Jenomže to řídily počítače. Jakmile jsme zničili síť, tak jsme zničili údržbu vzduchu, tudíž tady bylo kyslíku, jako pod vodou.

Když jsem ztrácel vědomí vlivem nedostatku kyslíku, tak jsem si uvědomil, že tahle válka proti počítačům byla prohraná už tehdy, když první odmítači čipů - naši dědové zalezli pod povrch a odtud varovali lidstvo, ať nepoužívá čipy. Už tehdy jsme prohrávali. Teď jsme prohráli nadobro...