Vedli mě dlouhou chodbou. Dva vojáci, ozbrojeni jen pistolemi. Při troše štěstí bych je snad přemohl. Ale cítil jsem se slabý. Strávit deset let uzamčen ve tmě není nejlepší způsob jak si udržet dobrou kondici. Ale byli dva. Chyběl jen krůček a mohl jsem být volný. Někam se ztratit a dožít zbytek života, bez starostí a svým vlastním pánem. Jen dva. Proč jsem tak slabý?

Zůstali jsme stát. Mé naděje se v tu chvíli rozplynuly. Jeden z vojáků, ten vyšší, blonďák, ale vychrtlý, přistoupil ke dveřím. Nevypadaly tak, jako ty dole v kobce. Tyhle byly mohutné, kovově šedé a pokryté složitým počítačovým systémem. Technologie postoupila. Před deseti lety, než jsem byl uvězněn, jsme používali kliku, a teď? Kontrola sítnice! Ani otisky prstů už nejsou co bývaly. Dveře se s tichým bzučením otevřely na stranu a naše malá společnost se opět dala do pohybu.

Další dlouhá chodba. Začínaly mě bolet nohy. Proč mě raději nenechali dole v té tmě? Všiml jsem si malé bezpečnostní kamery, jak sleduje každý můj krok. Neměl jsem žádnou šanci pokusit se o útěk. Neměl bych čas utéct. Jednou jsem slyšel, jsou tomu asi čtyři roky, povídat si dva strážné tam dole. O novém zabezpečení. Kdyby někdo utekl, počítač by vyslal silný elektrický impuls do jeho čipu. Jako strčit zátylek do zásuvky a nechat proud ať si užije. Jen ta představa byla dobrou prevencí proti potenciálním uprchlíkům.

Další dveře, mnohem jednodušší. Otevřely se samy, stačilo se přiblížit. Prošli jsme dovnitř. Skromně osvětlená místnost pořád nabízela více světla než moje tmavá cela. Posadili mě do křesla uprostřed místnosti. Pohodlné. Ani jsem nepostřehl, kam se oba vojáci ztratili. Zůstal jsem sám.

Na samotu jsem byl za těch deset let už zvyklý. Ale to ostré světlo. Svítilo mi přímo do očí. Celkem změna po temnotě tam dole. Jen ten hlas z reproduktoru by potřeboval trochu příjemnější tón.

Vězeň číslo 528476, Antonio Fellini, odsouzen 21. května 2002 …

Tohle jméno jsem už dlouho neslyšel. Když jeden tráví čas s krysami, nemůže čekat že se z jejich strany dočká slova. Natož aby slyšel vlastní jméno. A pak se o něm najednou začne mluvit. A on vlastně ani neví, že se mluví o něm. Aspoň že jsem byl v místnosti sám.

…za kybernetický zločin …

To bylo dávno. Deset let, možná víc. Měl to být jen nepatrný vtípek. Jen abych se mohl vytahovat před kamarády. Tenkrát jsem ještě chodil na školu. Univerzita, už ani nevím kde. Studoval jsem astrofyziku. Všichni tenkrát říkali, že to nedokážu. Ale já to dokázal. Jen cena byla hodně vysoká.

…nejhoršího kalibru …

Ostatně nabourat vládní síť, to už je i na vtip trochu moc. Ale ty věčné dohady. Mimozemská civilizace. Četl jsem jeden článek, v novinách. O tajné vojenské základně uprostřed pouště. Ale nikdo to nechtěl připustit. Jako beran. Šel jsem za svým cílem, ukázat světu, že na tom něco bude.

…k doživotnímu vězení v cele s přísným dozorem …

Ale pravdu jsem našel. Lhali mi. Lhali světu, a já na to přišel. Měl jsem však strach své důkazy zveřejnit. Místo toho mě za pár dní navštívila zásahová jednotka. Federální úřad pro vyšetřování. Nejsem zločinec. Měl jsem právo na soud. Ale dnes už je to jedno. Neexistuji. Slyšel jsem je. Říkali mým známým, že jsem se zabil při autonehodě.

…byl předveden na váš rozkaz, pane prezidente.

Prezident? Poslední slovo mi vzalo dech. Já, společenský vyděděnec. A mám se setkat s prezidentem? Proč? Co může chtít? Ostatně byl jsem deset let zamčen ve tmě i kvůli němu. Možná se mi jde omluvit. Možná se našel jiný člověk, který následoval mou zvědavost. A možná neměl strach, a tak je teď mé věznění naprosto zbytečné. Možná už svět ví o skutečnosti. A já teď budu konečně volný.

Světlo zhaslo, ale moje oči zůstávaly jako slepé. Mohl jsem jen slyšet, jak se vedle mě otevírají dveře a do místnosti vchází tak tři nebo čtyři postavy. Prezident? Byl jsem si téměř jist, že až tahle návštěva skončí, budu zase volný. Vracel se mi zrak. Teď jsem viděl, že můj odhad byl dokonalý. Jeden muž, v elegantním obleku, postavil židli naproti mně a posadil se na ni. Další dva stáli nad ním, méně elegantní a s boulemi na saku, které jim vytvářely pistole skryté pod ním. Prezident? Začal mluvit.

Tak vy musíte být ten, kdo se naboural do našeho systému. Antonio Fellini. Jste Ital? Podle jména to tak vypadá. Ale to není podstatné.

Ale to je podstatné. Moje rodina sice pocházela z jižní Itálie, město už jsem dávno zapomněl. Ale já jsem se narodil v Bronxu. Jsem Američan.

Je tady důležitější věc. Proto jsem tady. Je tomu deset let co jste naboural vládní síť. A my potřebujeme, aby jste to udělal znova. Ale nebudete to mít tak jednoduché.

Proč? Ne, že bych si nepamatoval, jak na to. Hodina, déle to netrvá. Teď když vím, co mám dělat, bude to ještě snazší. Půl hodiny. Ale proč? Je to prezident, má neomezený přístup. Může si vytáhnout cokoliv, co bude potřebovat. Na co mě teda potřebuje?

Pane Fellini, slyšel jste někdy o problematice paralelních světů, o alternativní realitě?

Přikývl jsem. Alternativní realita, věčný námět fantastické literatury. Něco s rozhodováním. Vyberu si jednu možnost, a to je skutečná realita. A alternativní realita vychází z toho, že jsem si vybral druhou možnost. A svět pokračuje. Krásná teorie. Ale v praxi se přece nedá provést! Vzniklo by nekonečné množství alternativ.

Tak to je dobře, nemusíme se zabývat detaily. Takže, jde v podstatě o tohle. Jeden šílený vědec, Malcolm Lierey, objevil způsob jak přenést hmotu mezi dvěma paralelními světy. Nechtějte po mně technické specifikace, sám to nechápu. Ale funguje to. Našli jsme jednu alternativní realitu. A pohled na ní nás donutil začít mít strach z toho, co přijde.

Strach? Nejmocnější velmoc na světě a má strach? To bude vážné. Prezident má strach. Ale na co potřebují mě? Vypadá to jako hodiny fyziky na střední. Jenom výklad, a nikdo to nechápe. Ale přece malý rozdíl. Tady to nechápal ani učitel.

Asi se sám sebe ptáte, proč jste pro nás tak důležitý. Pamatujete, před deseti lety, co jste objevil?

Mimozemšťané. Civilizace daleko od naší sluneční soustavy, až na druhém konci galaxie. Tenkrát byla pro lidstvo nedosažitelná. Že by se něco změnilo? Našli havarovanou loď. Někde v Novém Mexiku. A v něm pár mrtvých mimozemšťanů. Ukrývají je na vojenské základně, uprostřed pouště.

Mimozemská civilizace. Vyspělá, mnohem vyspělejší než jsme byli my, dokonce i než jsme teď. Poslali jsme havarovanou kosmickou loď do Nevady a tam ji podrobili detailnímu zkoumání. Když jsme našli, odkud asi pocházejí, rozhodli jsme se, že jím pošleme pozdrav. Přípravy na vyslání signálu nám zabraly patnáct let, došlo totiž k sabotáži našeho projektu. Nakonec jsme zprávu ale poslali.

Ano. Tohle všechno jsem tenkrát našel. Ale neměl jsem odvahu s tím vystoupit mezi lidi. Měl jsem strach, a ten byl mou zkázou. Dnes si odpykávám trest za to, že jsem neměl sílu říct světu pravdu.

Ale vraťme se k naší alternativní realitě. Tam k žádné sabotáži nedošlo, a tak signál vyslali o deset let dříve. A to byl začátek jejich konce. Narazili jsme na zničený svět. Psal se rok 2009, když je napadly hordy nepřátel z vesmíru. Byli to ti, kteří zachytili signál na cestě k cíli, takže nešlo o stejnou civilizaci jako tu, co jsme našli v Novém Mexiku. A na tomhle světě zbylo jen málo lidí, celá civilizace byla zničena. Vyslali jsme několik zvědů a ti objevili zbytky základny v Nevadě. Dostali jsme strach.

Zbytek jsem si domyslel. Dnes je rok 2012, tři roky po invazi v paralelním světě. Lidstvu zbývá sedm let. Pak nastane konec. Ale oni mají plán. pošlou mě tam. Potřebují mě, můžu se nabourat do počítače v tamté realitě. Můžu zachránit celou planetu. Civilizaci. Ale chci to? Zachránit svět, který zničil mě? Proč?

Ale víme, co musíme udělat. Počítače na základně v jejich světě musí mít v sobě záznam o celé invazi. Můžeme se na ně patřičně připravit. Ale systémy v počítačích jsou zakódovány. A proto potřebujeme vás, jste naše jediná naděje. Pošleme vás přes bránu přímo na základnu a vy se nabouráte do sítě stejně jako před deseti lety tady, a stáhnete všechny data z disku. Samozřejmě, můžete odmítnout. Jestli to však vyjde, budete volný a navíc bohatý.

Volný? Bohatý? Tahle slova zněla slibně. Rozhodně slibněji než strávit zbytek života dole v cele. Vlastně by to ani nebyl dlouhý život. Sedm let, déle ne. Pak bych zemřel pod rukama nějakého monstra z jiné planety. Strašná představa. Nemůžu nic ztratit. Souhlasil jsem.

Výborně. Ale má to jeden háček. Interval mezi přesunem tam a zase zpátky nesmí být delší než jedna hodina, jinak se brána zavře a vy se nebudete moct dostat zpátky. Máte přesně hodinu, za tu to musíte stihnout. Navíc je takový přenos náročný na energii, a proto by další pokus mohl proběhnout až za hodně dlouhou dobu. Většinu jsme totiž vyplýtvali na průzkumné mise.

Prezident domluvil. Podíval se na mě, usmál se. Pak se zvedl ze židle a spolu se svým doprovodem zase opustili místnost. Zůstal jsem sedět na židli a přemýšlel. Složitý úkol. Alternativní realita. Mimozemšťané. Volný a bohatý. Bylo toho na mě příliš.

Za chvíli do dveří opět vstoupili moji staří známí. Vojáci. Se stejným, kamenným výrazem v obličeji jako předtím. Odváděli mě pryč. Ven. Po deseti letech jsem znovu uviděl Slunce. Po deseti letech jsem znovu dýchal čerstvý vzduch. Naložili mě do auta a to se rozjelo.