Dlouhá cesta. Díval jsem se z okna. Svět byl krásný, bylo škoda jej zničit. Přestal jsem si vyčítat to, co jsem prezidentovi tam nahoře slíbil. Nezměnil se. Když jsem jej před deseti lety opouštěl, vypadal skoro stejně. Jen auta změnila tvar a móda taky udělala krok kupředu. A bylo tady čisto. Žádné odpadky. Čerstvý vzduch. Příjemná změna. Jeden by čekal, že lidstvo svůj domov samo zahltí špínou. Ale opak byl pravdou. Čisté ulice. Žádný nepořádek.

Opustili jsme město a vjeli do rozpálené pouště. Já, oba vojáci a třetí voják řídil. Mlčeli. Nikdo neřekl ani slovo, celou tu dobu. Nevadilo mi to. Na samotu jsem byl zvyklý. Měl jsem ji vlastně rád. Vždy jsem byl samotář. Měl jsem přátele, ale spokojenější jsem byl bez nich. Když jsem si od nich mohl odpočinout. Nechápali mě, jen se přetvařovali.

V poušti bylo opravdu horko. Bylo cítit zápach pneumatik tavících se na rozpálené cestě. A slunce nepřestávalo hřát. Odvykl jsem, za tu dobu ve vězení. A tam jsem přestával doufat, že ten pocit ještě někdy zažiji. A přece.

V dálce už bylo vidět základnu. Nebyla velká, jen jedna runway, pár budov. Ale věděl jsem, že mnohem větší část je ukryta v zemi, pod ní. Třicet pater. Výzkumná střediska, snad každý šroubek měl vlastní laboratoř. Mělo to však svůj význam. A jednomu světu už to přineslo zkázu.

Vjeli jsme dovnitř a vojáci mě opět doprovázeli k výtahu uvnitř nevelké budovy. Zase ty šedé dveře, jako tam nahoře. Sítnicový kód. Alespoň něco pokročilo. Otisky prstů šly vyměnit, oko ne. Důmyslné. Vešel jsem dovnitř a blonďák mě poslal do patnáctého patra. Ani se nerozloučili. Výtah sebou škubl a závratnou rychlostí se rozjel. Byl to okamžik než se znovu otevřely jeho dveře. V patnáctém patře.

Tam na mě čekali jiní dva vojáci. Vypadali tvrději, šel z nich strach. Ozbrojeni samopaly. Myšlenky, které se mi honily hlavou tam nahoře se rozplynuly. Tyto dva bych nepřemohl.

Vedli mě chodbou. Nebyla dlouhá, zato se všelijak klikatila a tak nebylo vidět, kde vlastně končí. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. Kameru jsem neviděl. Přesto.

Další dveře, obyčejné. Bez kliky, automat. Ruce ztratily při otevírání dveří význam. Stačil dostatečně velký předmět a lidské oko, aby si jeden otevřel. Na druhou stranu, celý člověk byl jednodušší pro přesun. Takové myšlenky jsem musel zahnat. Jen mi připomínaly lidskou nahraditelnost.

Vešli jsme do místnosti. Uprostřed stál velký stůl a spousta židlí kolem něj. V čele seděl muž v bílém plášti. Posadili mě po jeho pravici a odešli. Za vojáky se zavřely dveře.

Antonio Fellini. Takže, ten základ znáte. Málem bych zapomněl. Mé jméno je Malcolm Lierey. Vedu tento projekt. A pověřili mě, abych vám sdělil podrobnosti …

Nezajímalo mě to. Za těch deset let mě nadšení pro techniku opustilo. Mluvil o tom, jak brána funguje, co si můžu vzít tam a že nic nesmím přinést zpět. Nezajímalo mě to. Mluvil asi dvě hodiny. Chtělo se mi spát, nemohl jsem to však dát najevo. Pokazil bych to.

… A teď mi dovolte, abych vám v praxi předvedl to, o čem jsem tady mluvil.

Co to je? Můj pohled teď padl na protější stěnu. Celá pokryta jemnými tištěnými spoji, které ve svém středu vytvářely elipsovitý tvar holé stěny.

Seznamte se. Tohle je Brána.

Ten hlas. Bylo v něm cítit vtip. Něco takového už jsem ani neznal. Po deseti letech se mi nikdo nemůže divit. Najednou hluk. Telefon. Profesor k němu rychle přeběhl. Zvedl sluchátko, chvíli poslouchal.

Ano, už vám ho vedu. Ať je všechno připraveno, nesmíme ztrácet čas.

Vojáci mě dovedli zpět za profesorem. Ten seděl v místnosti s bránou, u počítače. Jen přemýšlel. Vyrušili jsme ho.

A, tak jste tady. To bylo rychlé. Můžeme začít?

Přikývl jsem. Neuvědomoval jsem si to. Musel to být instinkt. Přemýšlel jsem, proč to vlastně dělám. Tenhle stav zná každý, kdo někdy provedl podobné rozhodnutí. Teď se právě dělí skutečná realita. Já zanedlouho vstoupím do paralelního světa. Mé druhé já zůstane tady a s největší pravděpodobností zahyne v temnotě. Za sedm let. Poměrně dlouhá doba, ne však v porovnání s lidským životem. A vůbec ne v porovnání s celou civilizací. Měl jsem strach. Vzpomněl jsem si na starý film, který jsem jednou viděl v kině. Zájmy jedince nesmí převažovat nad zájmy většiny. A o tu jde především.

Přeji vám mnoho štěstí.

Profesor se odmlčel. Přisunul se blíž ke stolu a pustil se do programování počítače. Zanedlouho se v elipse mezi tištěnými spoji na zdi opravdu otevřela brána. Viděl jsem obraz místnosti, ve které jsem stál. Zrcadlo.

Tohle je výchozí bod. Skutečná realita. Teď je třeba zadat cílovou alternativu tohoto světa. Je to jako cestovat v čase. Vrátíte se k rozhodnutí, které radikálně rozdělilo skutečnost a pak jen doladíte alternativu do současnosti. A brána je otevřena.

S těmito slovy se obraz změnil. Místnost zůstala stejná, byla teď však prázdná. Žádný počítač, žádní lidé. Ani já. Jen prázdná místnost.

Tak do toho. Brána zůstane otevřená přesně šedesát minut. Do té doby musíte najít počítač a dostat z něj potřebné data. Podle průzkumníků je hlavní server v desátém patře, tam budete mít ideální podmínky. Ještě jednou hodně štěstí. A teď už běžte, máte málo času.

Měl jsem strach. Základna na druhé straně brány musela být provozuschopná, jinak bych se nemohl dostat do desátého patra. Průzkumníci. Doufal jsem, že všechno připravili. Zavřel jsem oči, udělal pár kroků a vstoupil do brány. Na chvíli mě zasáhl chlad. Udělal jsem další krok. Zmizel. Otevřel jsem oči a otočil se. Na zdi byla pořád otevřená brána, ale obraz byl jiný. Počítač, profesor, dva vojáci. Já teď byl tady. A oni mě mohli také vidět. Měl jsem strach.