Není cesta zpět. Musím najít počítač. Desáté patro. Vyběhl jsem z místnosti a bránu nechal za sebou. Kde je výtah? Musí to tady být stejné. Chodba. Dobře jsem ji znal. K výtahu. Bez dveří. Průzkumníci, kteří tu byli přede mnou, opravdu všechno připravili. Proto snad vyčerpali tolik energie. Jak řekl prezident. Mám jen jeden pokus. Hodinu. Pak se musím vrátit zpátky.

Nastoupil jsem do výtahu. Desáté patro. O pět pater výš. Přál jsem si vyjet až na povrch. Vidět tu zkázu. Ale neměl jsem na to čas. Složitý úkol. Jenom hodina. Výtah se rozjel, ale vzápětí zůstal stát. Desáté patro a stejná chodba. Krátká, ale klikatá. Na jejím konci velká místnost. A uprostřed počítač. Jen klávesnice, disková jednotka. Monitor tam nebyl.

Přešel jsem ke klávesnici. Vypínač byl přímo v její horní části. Stisknul jsem. Někde to zahučelo a slabounce píplo. Pak se přede mnou objevil obraz. Na zdi. Na celé zdi. Tak to byl ten monitor.

Startovací sekvence spuštěna … kontrola dat … startovací sekvence úspěšně dokončena. Zadejte vstupní kód.

To bylo rychlé. Vstupní kód. Ten právě nemám. Musím ho obejít. Tady to vypnout. Jak na to? Deset let je dlouhá doba, všechno už jsem zapomněl. Co takhle změnit startovací sekvenci? Klávesa ESCAPE. Někde tady musí být. Ano. Zadejte příkaz, to je správné. Upravit startovací sekvenci.

Startovací frekvence upravena. Přístup povolen.

Výborně. To by byl základ. Můžu do systému. Ta vláda. Špatné zabezpečení, dá se snadno oklamat. Tohle musí být hračka i pro malé dítě. Ale co dál? Můžu do systému. Co teď?

Musel jsem se uklidnit. Chvěly se mi prsty, po těle mi stékaly chladné kapičky potu. Co dál? Sedl jsem si do křesla před počítačem, zavřel oči a přemýšlel. Data, které potřebuji, nebudou v hlavním adresáři. Musí být dobře chráněné. Ale kde? Obranná sekce. A nebo výzkumná. Musím zkusit obě. Postupně.

Vstup do obranné sekce. Přístup zamítnut. Zadejte vstupní kód.

Historie se opakuje. Tohle platí i v alternativní realitě. Vstupní kód. Kde je mám pořád brát? Které údaje nebudou kódovány. Snad sekce údržby. Musím tudy.

Vstup do údržbářské sekce. Přístup povolen.

Sláva. Teď jen přesměrovat obrannou sekci tady. Jak? Příkazový řádek. Upravit strukturu adresářů. Úprava struktury adresářů. Přístup zamítnut. Operaci nelze provést z tohoto místa. Ne. To půjde. Musím zmást počítač. Tohle nedělám poprvé. Jeden soubor. Ten musím upravit. Kde ho jenom mám?

Soubor network.sys upraven. Struktury adresářů upraveny. Přístup povolen.

Věděl jsem to. Na mě jsou všechny počítače krátké. Konečně jsem byl klidný. Věděl jsem jak na to. Měl jsem to v kapse. Ještě půl hodiny. Měl jsem spoustu času. Snad se budu moct podívat na povrch. Ale teď musím dokončit tuto práci.

Vstup do obranné sekce přesměrován. Přístup povolen.

Teď jen najít potřebné data. Rok 2009. Poslední záznam. Jenom stručný, obsahoval hrubá fakta. Tohle náš svět nezachrání. Ale přesto. Vytáhl jsem z kapsy disk. Byl pozlacený, nejvyšší kvalita. Musel vydržet cokoli. Závisela na něm civilizace. Zasunul jsem ho do diskové jednotky pod klávesnicí.

Spuštěna kopírovací sekvence … data přesouvány z Obranná sekce do Disková jednotka … kopírovací sekvence úspěšně dokončena.

Ale musel jsem hledat dál. Ještě dvacet minut. Nemohl mi zbýt čas na prohlídku povrchu planety. Zůstane v mé fantasii. Přesto, je tu malá naděje. Když bude po všem. Snad mi profesor dovolí ještě jednou použít jeho bránu. Za mnoho let. Až bude dobita energie na další cestu. Snad potom uvidím zdevastovaný svět této alternativy. Snad.

Přesměrování zrušeno.

Znovu na začátku. Teď zkusím výzkumnou sekci. Snad budu mít více štěstí.

Vstup do výzkumné sekce přesměrován. Přístup povolen.

Rok 2009. Je tady hodně záznamů. U většiny nastavena vysoká důležitost. Jeden jsem zkusil otevřít. Tohle byly správné data. Kdy, kde, kolik. Přesné údaje. Tohle už něco zmůže. Vynořili se ze stínu. Lidstvo nemělo šanci. Nečekali podobnou invazi. Apokalypsa trvala jen chvíli. Děsivé následky však zůstanou věčně. To se nesmí stát. Musím se vrátit.

Spuštěna kopírovací sekvence … data přesouvány z Výzkumná sekce do Disková jednotka … kopírovací sekvence úspěšně dokončena.

Hotovo. Vytáhl jsem zlatý disk z jednotky a počítač zase vypnul. Nemělo smysl vracet zpátky původní nastavení. Nebyl tady nikdo, komu by to vadilo. Lidstvo už téměř neexistovalo. A ti co přežili stejně dávno zapomněli, jak se počítače používají. A i kdyby nezapomněli, nikdo nevěděl, kde tahle základna je.

Vydal jsem se na zpáteční cestu. Klikatá chodba, pak výtah. Patnácté patro. Tam je cesta domů. Do skutečné reality. Výtah se známým škubnutím rozjel a stejně rychle zůstal stát. Jen pět pater. Teď ještě jedna chodba a pak brána. Tyhle chodby. Všechny byly stejné. Být tady poprvé, určitě bych se ztratil. Ale cítil jsem, že jdu správně. A opravdu. V malé místnosti byla brána pořád otevřená.

Profesor a oba vojáci už mě netrpělivě očekávali. Spatřili mě, a na jejich tvářích byl vidět úsměv. Byl jsem jejich spásou. Vlastně celého lidstva. Byl to zvláštní pocit. Dosud jsem ho nepoznal. A už ho asi nikdy nepoznám. Volný a bohatý. Znovu se mi připomněly prezidentova slova. Na nic už jsem nečekal.

Přistoupil jsem k bráně. Stejně jako předtím. Měl jsem strach, zavřel jsem oči. Na tento způsob cestování se těžko zvyká. První krok. Ucítil jsem chlad. Bylo to stejné. Něco se mi otřelo o levou nohu. Neměl jsem odvahu teď otevřít oči. Něco se změnilo. Co to bylo? Najednou se prudce oteplilo. Bylo horko, jako by mě spaloval oheň. Rychle jsem udělal druhý krok. Všechno pominulo. Otevřel jsem oči. Co se stalo?

Stál jsem ve správné místnosti. Přede mnou byl počítač. Zaprášený, nikdo už ho dlouho nepoužíval. I brána za mnou zůstala. Zavřená. Vypadala jinak. Kolem elipsy uprostřed byl černý kruh. Jakoby od plamene. Co se tady stalo? Kam se poděl profesor? A oba vojáci? Ještě před chvíli tady byli. Viděl jsem je přece. Skrz bránu. Nemohli tak rychle zmizet. Nedávalo mi to smysl.

Dveře z místnosti byly zavřené, ale nikdo už je nezakódoval. Elektronika nefungovala. Pořádně jsem se do nich opřel. Šly těžko. Skřípaly, jako by byly dlouho zarezlé. Co se tady stalo? Otevřel jsem je jenom tolik, kolik bylo nezbytně nutné abych prošel.

Ta místnost. Stůl zůstal. I židle. Jenom světlo se ztratilo. Nebyla elektřina. Všude vládla tma. Obešel jsem celý pokoj dokola. Nic neobvyklého. Pořádek, jenom byl všude prach. Dveře do chodby nebyly zavřené. Jen tma. Ani jsem neviděl, kam vlastně jdu. Párkrát jsem narazil na zeď. Kdo vymyslel ty chodby tak klikaté? A proč je tady tma? Kde jsou všichni? Co se stalo?

Myslel jsem na hodně věcí, jen na jednu jsem zapomněl. Patnáct pater pod zemí. Jediná cesta ven je výtah. A ten funguje jen na elektřinu. A ta tady chybí. Byl jsem v pasti. Jak se dostat ven z téhle tmy? Najednou jsem šlápnul do prázdna. Tahle tma. Na poslední chvíli jsem se přichytil zdi a tak vyrovnal rovnováhu. Výtahová šachta. Podíval jsem se nahoru. Prosvítalo tam trochu světla. Daleko. Takových padesát metrů. Ale byla to naděje.

Už jsem nebyl tak slabý, jako když mě vedli za prezidentem. Možná bych tam vyšplhal. Byla to svoboda. Volný a bohatý. Ale za jakou cenu? Co se tady stalo? Sebral jsem všechnu sílu a odvahu. Uklidnil jsem své chvějící se ruce. Žebřík. Byl zavěšený hned vedle dveří do šachty. Jediná naděje. Volný a bohatý. Chytil jsem se ho a vydal se nahoru. Patnáct pater.