Patnáct pater. Namáhavá cesta. Ale musel jsem se dostat ven. Zjistit, co se tady stalo. Jak? Profesor bude vědět. Kde ho ale mám hledat? Mohlo by to být na disku. Chybí elektřina. Nefungují počítače, nemám ho kde přehrát.

Konečně světlo. Těch patnáct pater. Mám je za sebou. Už jenom kousek. Pár schodů. Tady něco nehraje, ten vzduch. Zvláštní. Už jenom kousek, a budu na povrchu. Poslední stupeň. Dokázal jsem to.

Padl jsem únavou na zem a zadíval se na oblohu. Byla tmavá. Jako by mělo začít každou chvíli pršet. Ale počkat, kde to jsem? Pamatoval jsem si s jistotou, že výtah byl uprostřed budovy. Kde je? Posadil jsem se a rozhlédl. Otřáslo mnou zděšení. Základna zmizela. Srovnána se zemí, jakoby ani nikdy neexistovala. Tenhle výtah, to bylo jediné, co tady zbylo. A kolem něj poušť. A tmavá obloha. Proboha, co se tady stalo? Jsem v jiném světě? Vybavil jsem si profesorova slova.

Když se dostanete do paralelního světa, můžete se odtamtud vrátit jen zpět do skutečné reality. Nelze tedy cestovat do jiného pro nás alternativního světa, když už se v jednom nacházíte.

Tohle musí být skutečnost. Byl jsem pryč jen hodinu. Kde je základna? Kde je profesor? Kde jsou všichni? I auto, kterým mě sem přivezli, bylo pryč. Jen poušť. Už ne tak rozpálená. Byla studená. Chladná. Mrazivá. Jako v noci, kdy jí nemá co ohřívat. Obloha se zatáhla. Muselo to být dávno, když poušť takto vychladla. Určitě déle než hodina. Co se stalo?

Napadla mě nejhorší varianta. Nezvládl jsem to. Mimozemská civilizace. Proč by byli o tolik rychlejší než tam, odkud jsem se právě vrátil? A přece nemohli za hodinu napáchat takovou škodu? Musím najít profesora. Nebo někoho, kdo bude vědět, co se stalo. Kohokoliv. Kde může být?

Kam se schoval v realitě, ze které jsem přišel? Ta díra! To vězení, odkud mě před nedávnem vytáhli. To ale bylo daleko. Profesor musel být tam. Je to hluboko pod zemí, dobré místo kam se schovat. Musím ho najít. Chci ho najít. Zná pravdu. I když je to daleko.

Vydal jsem se na sever. Odtud jsme přijeli. Z malého městečka nedaleko hranic. Dokonalé místo pro odklizení nebezpečných lidí jako jsem byl já. Volný a bohatý. Nějak pro mě tyhle slova ztratily význam. Teď mě tížily jiné myšlenky. Co se stalo? Šel jsem dál vychladlou pouští.

Byla mi zima. Na sobě jen tenkou kombinézu. Ani nášivka s nápisem Brána na rameni mě nezahřívala. Přidal jsem do kroku. Rozběhl jsem se. Doufal, že mě to zahřeje. Místo toho jsem za chvíli omdlel vyčerpáním.

Probral jsem se o hodně později. Mezi mraky teď místy vysvitlo slunce, stejně studené jako poušť kolem mě. Zůstal jsem ležet. Mysl mi říkala, že musím pokračovat. Tělo však protestovalo. Musím zjistit, co se tady stalo. Musím vstát. Přesvědčoval jsem sám sebe. Z části. Ta druhá část měla vlastní názor. Proč nezůstat ležet? Proč nezemřít? Je to daleko, nemůžu tam dojít.

Naštěstí mysl zvítězila. Vstal jsem. Neochotně. Co se tady stalo? Tahle otázka mě hnala kupředu. Chytil jsem druhý dech. Znovu jsem vyrazil na cestu. Dalekou a nesnadnou, na jejímž konci možná nenajdu vůbec nic.Přesto jsem šel dál.

Spousta času uplynula. Ani druhý dech už nešel chytit. Byl jsem unavený. Jako nikdy předtím. Ta cela. I tam bylo lépe. A teď? Nikdy bych si nepomyslel, že se budu plahočit stovky mil abych se tam znovu podíval. Musel jsem si odpočinout. Posadit se. Přehodnotit situaci.

Všude kolem jen poušť. Takový pohled optimismu nepřidá. Jen strach. Samota. Beznaděj. A spousta nezodpověditelných otázek. Kde jsem? Jak je to daleko? Co se tady stalo? Kde jsou všichni lidé? Kolem jen poušť. A přece. Jen malý obrys v dálce. Bylo šero. Mohl to být přelud. Viděl jsem dům. Domy. Celé město. Ten pohled, dodal mi síly i naději. Rozběhl jsem se tím směrem. Snad jsem dosáhl cíle. Snad najdu profesora, kohokoliv. Snad se dozvím pravdu. Co se tady stalo.

Běžel jsem dlouho. Muselo to být dál, než jsem předpokládal. Jednu dobu jsem měl dokonce pocit, jako by se celé město vzdalovalo. Zavrhl jsem jej. Bylo to nelogické. Tohle nemohl být jen přelud. Žádná fata morgana uprostřed pouště. Bylo skutečné. Teď jsem to viděl jasně. Opravdové město. Má poslední naděje.

Už jen kousek. Bylo na dosah. Ten dům. Ten uprostřed. To muselo být ono. Nebyl tak zničen jako ostatní domy. Město duch. Nikdo v něm nebydlel. Všechno bylo zašlé. Tohle město muselo být opuštěné spoustu let. Ale jak je to možné? Nebyly to ani tři dny, když jsme ho opustili. A vzkvétalo. Krásné čisté ulice, všude byl život. A teď? Jen písek a temnota.

Doběhl jsem ke dveřím domu. Nebyly zamčené, jen přivřené. Žádná klika. Na to už jsem si zvykl. Jen sítnicový kód. Ale ten byl zbytečný. Elektřina. Stejně jako základna, i tady chyběla elektřina. Opřel jsem se do dveří. Byl jsem zeslábly po dlouhé cestě. Nešly otevřít. Co teď? Beznadějně jsem si sedl před ně. Chtělo se mi rozbrečet se. Ne, to nesmím! Musím to zadržet. Strach zabíjí myšlení. Vzpomněl jsem si na citát z jedné knihy. Strach zabíjí myšlení, opakoval jsem si znovu a znovu. Strach zabíjí myšlení.

Uklidnil jsem se a ještě jednou to zkusil. Teď se jen pořádně opřít a zatlačit. Dveře povolily a se skřípotem se odsunuly na stranu. Ano! Nemohl jsem se udržet. Chodbou se rozlehl vítězoslavný výkřik. Nechci dál čekat. Vešel jsem dovnitř.

Ta chodba, byla mi povědomá. Tady to všechno začalo. Nedávno. A přesto to tady vypadalo zašle. Jako by tudy nikdo nešel víc než rok. Možná déle. Něco bylo špatně. Věděl jsem to. Něco se stalo, něco se muselo změnit. A radikálně. A dávno. Nemohlo dojít k chybě? Co když jsem se nevrátil bránou? Možná je tohle pořád ta alternativní realita! Ale kde se potom vzal ten počítač? A ta brána? A kam zmizel výtah? A co světlo, elektřina? Ne, tohle nebyl správný závěr.

Musel jsem to promyslet. Na které straně bylo vězení? Určitě vpravo. Tam je můj cíl. Tam snad najdu odpověď. Někoho. Kohokoliv. Nebo alespoň vzkaz. Dopis. Cokoliv. Chci znát pravdu. Dluží mi ji. Co se tady stalo?

Rozhodl jsem se pro správnou cestu. Další výtah. Nefungoval. Bez elektřiny. Ale nic už mě nemohlo zastavit. Pravda. Byla blízko. Cítil jsem ji. Teď se to musím dozvědět. Musím. Chci. Toužím po tom.

Žebřík. Historie se opakuje. Tentokrát ale dolů. Jen pár pater. Pět, možná šest. Víc ne. To už zvládnu. Byl jsem si jist, že tam dole čekají odpovědi. Tolik otázek. Co se tady stalo?

Šest. Nakonec těch pater přece jen bylo šest. Stál jsem v úzké chodbě. Poznával jsem to tady. Ta tma. Ne, nebyla tady tma. Odněkud přicházelo světlo. Za rohem! Něco tam hoří! Kdo to je? Nebo snad co to je? Ne, musím myslet pozitivně. Stačí dva kroky. První. Nic neslyším. Jen to světlo prozařuje tmou. Druhý.

Nahlédl jsem za roh. Moje stará cela! Někdo se krčil v jejím středu. Zabalený do dek seděl vedle plápolajícího ohně. A podél jedné stěny naskládané dříví. Podél druhé konzervy s jídlem. Kdysi jich snad bylo víc. Ale teď už jich moc nezbývalo, a to ještě většina byla prázdných. A kdo to tam seděl? Ani hlavu nezvedl. Nepodíval se. Nevěděl o mě. Nebo nechtěl vědět.

Přišel jsem blíž. Teď si mě všiml a vzhlédl. Proboha! Jak je to možné? Čekal jsem ho tady. Ale byl starý. Profesor. Šedivé vlasy, vrásčitý obličej. Málem bych ho nepoznal, a to jsem ho neviděl jen den. A on vypadal stejně překvapeně. Jako by před ním stál duch.

Antonio Fellini? Je to možné?

Přikývl jsem. Tvářil se, jako by mě neviděl celé věky. Co se tady stalo?

Antonio Fellini. Napadli nás Před třemi lety. Byl to strašný masakr. Zničili jsme je, ale i sebe.

To nebylo možné. Před třemi lety. Co se tady stalo? Neviděli jsme se den. Jen den. Jaké tři roky? Musel jsem mu všechno říct. O základně, o poušti i o tmě. Poslouchal. Bylo vidět, že mu neříkám nic nového.

Projekt Brána. Před deseti lety, pamatuji si na něj. Nikdy jsme jej nemohli dokončit. Poslali jsme vás do alternativní reality získat nějaké data. O mimozemšťanech.

To byla pravda. Ale já se vrátil! Podle plánu, nebylo to deset let! Byl to den! Obyčejný den. Za takový se skutečnost nezmění. Nejde to. Je to jen krátký časový úsek. Nejde to.

Když jste se vracel zpátky, stala se nečekaná věc. Možná jste si všiml krysy, která vám proběhla mezi nohama když jste se chystal vstoupit do brány. Vstoupila do ní zároveň s vámi a došlo k přetížení. Brána se destabilizovala. Krysa se k nám dostala, vy však ne.

Ale já jsem tady! Prošel jsem bránou, dostal jsem se zpátky. Sám, bez žádné krysy. Jen já. A disk. Mám ho přece u sebe. Zlatý disk. A na něm data, které zachrání lidstvo!

Musel jste uvíznout mezi oběma světy, když se brána destabilizovala. A pak vás vychrlila sem. O deset let později. Dnes je rok 2022. A v roce 2019 došlo k invazi. Nemohli jsme se bránit, neměli jsme potřebné údaje. Misi jsme opakovat také nemohli, na to nebyl dostatek energie. Byli jsme odkázáni svému osudu.

To není možné. To nemůže být pravda. Tomu nechci věřit. Já svůj úkol splnil! Ten disk přece mám, a všechny data.

Když mimozemšťané zaútočili, bylo už pozdě. Byla to krvavá válka. Vyhráli jsme, ale za jakou cenu. Planeta je zničena, lidstvo vymírá. Není kde žít, není jídlo, není světlo a dochází i kyslík. Tohle je konec světa. Nemůžeme vrátit čas a změnit realitu. Té lze jen předcházet.