Když se naše loď blížila k zemi, domovu lidstva před Velkou změnou, ve vzdálené minulosti, byl jsem překvapen neskutečnou velikostí této planety. Náš rodný Caitain, vzdálený odtud milióny světelných let, byl proti ní jako kapka, malá kapička v ohromném moři. Země však na pohled vypadala jen jako Čtvrtý měsíc Caitainu, zahalená v šedém hávu popelu a jiných částic. Z dochovaných knih se dovídáme o krásné modré planetě, která zdobí Sluneční soustavu, ale po Velké změně z této nádhery nezbylo nic. Jen vzpomínky. A proč nás tady vlastně vyslali? Shodla se na tom Rada, a nikdo neví proč. Snad jen ten agent, jak se jen jmenuje, možná on o tom bude něco vědět. Možná Rada potřebuje nějakou věc, která by mohla Caitain zničit stejně jako Zemi. Možná.

Dosáhli jsme oběžné dráhy a kapitán nařídil výsadek. Tři lidé, víc ne. Já. Proč zrovna já? Jsem prvním důstojníkem už dost dlouho na to, abych se tomu mohl vyhnout, ale tentokrát to padlo zrovna na mě. Asi opravdu půjde o něco velkého. A historik Paul Hough z První caitainské univerzity. Proč on? Snad se zabývá dějinami Země. Jde tady snad o něco z historie? Poslední ve výsadku byl agent Rady. Proč? Teď už mi to nedávalo vůbec žádný smysl. Výsadek začal o hodinu později. Modul nás měl dopravit na místo, kterému se kdysi říkalo Británie. Ostrov uprostřed moře, které dnes bylo považováno za vyschlé, někde v severní části planety. A tak se i stalo. Po náročném sestupu nepropustnou atmosférou modul s tvrdým nárazem přistál na zemi. Provedl jsem důkladné testy ovzduší a vystoupili jsme ven. Vzduch tady byl dýchatelný a teplota snesitelná, jen o něco nižší než na Caitainu. Ale jedno tady chybělo. Sluneční světlo, věc nezbytná k životu. Všude byla tma a pod ní se nedařilo ani nejodolnějším kulturám.

Přistáli jsme na pusté planině, v nejbližším okruhu nebylo nic vidět. Paul Hough vytáhl ze svého batohu plán na optickém minidisku a zasunul jej do monitoru. "Pane, můžeme zahájit akci." Obrátil se na agenta, ten přikývl, vzal z modulu svou výstroj a oba se vydali někam pryč. "Hej, nechtěl by mi konečně někdo vysvětlit, o co se tady vlastně jedná?" křičel jsem za nimi, ale oni jako by mě neslyšeli pokračovali dál. Naštvaně jsem z modulu vytáhl také svou výstroj a šel za nimi.

Celou cestu jsem zůstával značně pozadu a pozoroval je. Mluvili mezi sebou, ale nemohl jsem slyšet nic z jejich rozhovoru. Paul Hough se díval střídavě na monitor a na agenta. Ten se chvílemi ohlížel, aby se ujistil, že jdu stále za nimi. Nevím proč, ale byl jsem pro ně důležitý.

Urazili jsme už velký kus cesty, ale pořád se nic nezměnilo. Procházeli jsme nekonečnou planinou a já přemýšlel o tom, jaké to tady muselo být pěkné před Velkou změnou, kdy na Zemi, podle dochovaných materiálů, dopadl asteroid větší než celý Caitain. Někde na jižním pólu vytvořil kráter, který je dodnes vidět i z Vesmíru. Po výbuchu, který dopad asteroidu doprovázel, se do atmosféry rozšířila spousta popela a prachu a zahalila celou planetu do temnoty, jak už ale bylo řečeno. Avšak to už byla planeta prázdná. Téměř rok před katastrofou, poté, co vědci zjistili, že nelze konec odvrátit, lidstvo zahájilo mohutnou kolonizaci nových světů. Bylo deset velkých lodí a každá letěla jiným směrem. Jen s malou nadějí byla zahájena tato pouť. Jedna z lodí si našla Caitain a ostatní skončili kdoví kde. Tak je to v knihách.

Z mého přemýšlení mě vytrhl fakt, že Paul Hough a agent Rady zůstali stát a upřeně se díval někam do dálky. "Tady někde to musí být, pane." řekl rozrušený historik a ukázal na monitor. Agent se podíval nejprve na malou obrazovku, pak na mě a přikývl. "Už jen kousek. Támhle už se to rýsuje." řekl a ukázal do tmy. Zaostřil jsem tím směrem a skutečně. V dálce bylo vidět temné siluety nějakých budov. "To je Londýn, pane. Kdysi to bývalo hlavní město celé Británie." chlubil se Paul Hough svými vědomostmi. Agent se opět ohlédl po mě a pokračoval v cestě. Paul Hough se hned přidal. "Tak sakra dovím se, o co se tady jedná?" nevydržel jsem. Agent se otočil a tiše pronesl: "Dovíš a včas. Musíš vydržet." Paul Hough se pousmál. "No to je skvělé." řekl jsem a vydal se za nimi.

Po necelé čtvrthodince jsme dorazili do města. Ale co je to město? Na Caitainu nic takového neexistuje. Caitain je přelidněná planeta, na které není kousek volného prostranství, všude jen tmavé ulice a vysoké budovy. Jen tam, kde je moře, nic není. Ani život. Tento Londýn na mne působil zcela jiným dojmem, budovy zde byly nízké a nebylo jich zde ani zdaleka tolik. Proplétali jsme se klikatými uličkami mezi domy. Všímal jsem si všeho. Zpola rozbořené stavby, které padly časem, a velké budovy, stále celé a zdánlivě bezpečné, jím dělaly dokonalý štít. Všude byl klid.

Po chvíli jsme došli k vysoké věži z hodinami na špici. Tyčila se nad vyschlým korytem řeky i nad rozbořeným mostem kousek dál. Paul Hough neváhal a velkými dveřmi prošel dovnitř. Agent jej těsně následoval a já se opět "coural" za nimi. Prošli jsme do dlouhé chodby a Paul Hough začal počítat. "Jsou to tyhle, pane." řekl když jsme došli asi k patnáctým dveřím. Otevřel a vstoupil. Nyní jsme byli v nevelké místnosti. V čele stál ohromný stůl a na stěnách visely obrazy, které zakryla silná vrstva prachu. Paul Hough se pustil do prozkoumávání zdí. Najednou se ozvalo slabé cvaknutí a stůl se sám odsunul. Pod ním vedly do neznáma schody, "A máme to!" zaradoval se Paul Hough a vydal se do temnoty těsně následován agentem Rady. Neochotně jsem šel opět za nimi.

Po asi tisícím schodu jsme stáli v ohromné jeskyni. Celá úmorná cesta už snad byla za námi, když si Paul Hough a agent sedli a vytáhli výživnou stravu v tubě. Následoval jsem jejich příkladu a pustil se do prohledávání svého batohu. "Asi bys už měl vědět, proč jsme tady." řekl najednou agent Rady a bylo jasné, že mluví se mnou. "Věc se má tak, že Caitain je přelidněný a Rada uvažuje o návratu do starého domova. Našim úkolem je spustit generátor, který byl vytvořen pro případ srážky s jinou planetou a je schopen regenerovat všechno na Zemi a to během krátké doby. Generátor spustíme díky speciálnímu šému, malé perly, která však obsahuje speciální čip. A chceš vědět, proč tě máme s sebou? Ke generátoru mají přístup jen osoby, které jsou přímými potomky původních obyvatel planety, a ty jsi jedním z nich. Jedním z mála ve světě geneticky upravených bytostí. Kdokoli jiný se pokusí ke generátoru přiblížit, nepřežije. Proto jsi tak důležitý. Chápeš?" Byl jsem celý bez sebe. Jen ztěží jsem řekl: "A kde je ten generátor?" Agent pokynul rukou a Paul Hough se postavil a ztratil se ve tmě. Ozval se divný zvuk a v jeskyni se rozsvítilo světlo. Teprve teď bylo vidět, že stěny jeskyně jsou vlastně složité počítačové obvody. Uprostřed jeskyně stál malý ovládací pult. Agent vytáhl ze svého batohu velkou krabici a podal mi jí. "To je šém. Je uvnitř. Musíš jej vzít a aktivovat s ním ovládací pult, a potom jen stiskneš červené tlačítko a bude to. Šém však nesmíš vložit dřív, než budeme pryč z jeskyně, jinak nás to zabije. Rozumíš?" řekl Paul Hough. Přikývl jsem.

Vzali svou výstroj a vydali se po schodech zpátky nahoru. Postavil jsem se k pultu a otevřel krabici. Uvnitř ležela perla velikosti míčku pro golf, starou hru, která se hrávala na Zemi před Velkou změnou. Ohlédl jsem se po Paulovi Houghovi i po agentovi Rady. Neviděl jsem je. Opatrně jsem vložil perlu do otvoru v pultu. Zapadla a vysunulo se červené tlačítko. Stisknul jsem jej.

Ozval se ohlušující tón a já ze strachu utekl na schody a vydal se nahoru- Tam na mne čekalo nemilé překvapení. Agent rady stál vedle stolu a mířil na mě svou zbraní. "Promiň, ale víš toho příliš." Řekl a vystřeli. Naštěstí mě zasáhl jen do nohy. Vrhnul jsem se po něm, ale Paul Hough mě zezadu něčím praštil po hlavě.

Probral jsem se dole v jeskyni. Vchod nahoře byl zavřený a já byl odsouzen k smrti. Na planetě teď začne nový život. Ale bude to opravdu život, jaký to byl předtím? To už se nikdy nedovím.