" No tak, vzmuž se. Nemůžeš kvůli ní tady bulit jak malý dítě."

"Co ty o tom můžeš vědět. Nikdy si nikoho neměl."

"V tom je moje síla, na nikoho se nevázat. No tak, už toho nech, chlapi nepláčou. Takhle to nikam nedotáhneš. A vůbec, ty tvoje slzy ti ji stejně nevrátí."

Bylo zimní pondělní ráno. Takové hnusné, šedé a pošmourné. V ulicích nebylo ještě ani živáčka a já se vracel z noční služby. Karel byl zase na prášky - nechala ho jeho stará. Jestli to takhle půjde dál, budu ho muset postavit mimo službu. Tohle přeci není profesionální chování!

Nechtělo se mi domů mezi ty čtyři stěny. Zamířil jsem k nemocničnímu kostelu. Drobně sněžilo. Prošel jsem opuštěným parkem a vešel dovnitř. Prošel jsem kolem jesliček a nazdobeného smrčku a posadil jsem se do poslední lavice. Nebyl jsem sám. V druhé řadě seděla žena a tichounce šeptala. Za chvíli se zvedla a krátce se na mě podívala. Černé vlasy jí padaly na ramena jako lavina havraních křídel a v jejích očích bylo tolik bolesti a strachu…

Klaply dveře. Byla pryč. Vyběhl jsem za ní. Šla pomalu po cestě, hlavu skloněnou k zemi.

"Slečno, promiňte, že vás obtěžuji," došla mi slova a já se začal nenávratně propadat do těch hlubokých modrých očí. Vločky jí padaly do vlasů a na řasy a pomalu se měnily v drobounké kapičky vody.

Jmenuje se Daniela. Byla bledá a prokřehlá. Procházeli jsme městem - paneláky, přeplněné kontejnery, v oknech laciná vánoční výzdoba. Nad zbytkem vyšlapané trávy se ve větru plácaly včerejší noviny a taška z Delvity.

Na rohu ulice zářil červený neonový nápis kavárna. Bylo otevřeno. Otevřel jsem dveře, zacinkal zvonek, několik špinavých houmlesáků zvedlo unavené oči. Vybrala stolek v rohu u okna. Číšník ho utřel ušmudlanou utěrkou a vyměnil plný popelník. Objednal jsem kafe. Byla smutná. Povídali jsme si o lásce, životě, o Bohu. Mluvil jsem o tom, že jako doktor si nic nepřipouštím, že jenom léčím, ale neutěšuju, o dětství s tátou, o mámině smrti, že naposledy jsem se zamiloval v patnácti. Najednou jsem proklínal všechny ty lásky na jednu noc. Všechny ty studentky, co jsem na fakultě učil.

Kavárna se začala pomalu zaplňovat. Bezdomovce vystřídalo pár osamělých důchodců a záškoláků. Venku pobíhali lidé a něco sháněli. Šli jsme ke mně domů. Proplétali jsme se davem, pevně jsem ji držel za ruku a po dlouhé době jsem měl zase ten pocit, že k někomu patřím.

Udělal jsem něco k jídlu. Sedl jsem si k Daniele na zem, položil si hlavu do jejího klína a poslouchal její sametový hlas. Usnul jsem.

Bouchly dveře. Vzbudil se. Na stole kartička s nápisem SBOHEM.

"Danielo. Danielo!"

Vybíhá ven na ulici. V dálce vidí postavu. Běží za ní. Je to jeho Daniela. Pevně ji svírá v náručí.

"Teď nesmíš odejít. Teď ne. Já tě potřebuju. Já tě miluju, Danielo."

"Musím jít. Bude to tak lepší… Nejde to léčit."

Po tváři mu stékají slzy. Proti smrti je najednou bezmocný.

David zachránil mnoho lidí. Svou Danielu už ne...