Předběžná laboratorní zpráva, vesmírná laboratoř V2 - sektor Země - ke zpracování dziterským registrátorem časových proměn- výňatek:

Časové určení: rok 2873 podle slunečního cyklu s počátkem v roce 1 po narození mýtické postavy Krista.

Doporučení: nahrazení dominantního druhu primátů jiným druhem

Příčina: blížící se zkáza celého systému jejich zaviněním.

Historický posudek:

Po minulém výbuchu antičásticového děla (2800) byla komlpetně zničena východní část kontinentu zvaného You-ropee. Většina primitivních kmenů, žijících v této oblasti byla beze zbytku vyhlazena, zatímco hlavní města Chin-nů zůstala nepoškozena. (Leží na ostrově kdysi nazývaném En-Gelan´d).

Chin-nové stále podnikají nové ničivé útoky do islámského světa, který je v současnosti zatlačen do jižních částí světadílu Afrí´ík. (Jména kontinentů jsou uvedena v jedné z možných původních podob z jazyka rozluštěného chin-nskými vědci.)

Rozlehlá poušť, která dříve pokrývala jen severní část Afrí´ík, hrozí muslimům záhubou. Jejich víra už jednou téměř ovládla svět (2360) a to znovu bojovní Chin-nové nechtějí dopustit. (Chin-nští předkové přišli do You-eropee kolem roku 2000 z jihovýchodní Ej-éši - nejvýchodnějšího světadílu).

Nad východní polokoulí panují kruté boje. Muslimové stále zdokonalují své zbraně, takže i mezi lidmi dochází ke spekulacím, že planeta bude v krátkosti zničena.

Z minulé zprávy (2700) víme, že původní obyvatelstvo (nepochybně vyspělejší) žije především v podzemních chodbách pod andskými velehorami a dále v ledové zemi zvané Antarktis. Jejich odnože pak v Severní Americe.

Až do minulého století nejevili severoameričané žádný zájem o okolní dění. Avšak nyní přišli se zcela neočekávanou reakcí. Jeden z jejich překvapivě výkonných létajících strojů vystaroval z plošiny na severním ostrově Grro´l-an´d a odletěl mimo buňku. Toto si Chin-nové vyložili jako nepřátelský útok a Severní Ameriku zničili. Reakce podzemních lidí se neočekává.

Když po prvním pokusném výbuchu zbraní nové éry byla téměř zlikvidována You-ropee, předkové dnešních Chin-nů byli pozváni, aby tehdejším You-ropeeům pomohli s výstavbou nového světa. Tato žádost se velice dotkla islámského světa, který očekával, že se do té doby světová velmoc obrátí právě na něj. Muslimové vypálili první z jejich atomových zbraní proti oslabené You-ropee a tím vyhlásili Chin-nům džihád trvající do dneška téměř 700 let. Původní You-ropeeové, kteří oba útoky přežili se stáhli do Antarktis a katakomb Jižní Ameriky, ale obě větve se vyvíjejí zcela odlišným způsobem.

Antarktis má pro život lidí velmi nepříznivé podmínky a i zde se našli vzbouřenci, kteří přesídlili do do té doby neosídlené Severní Ameriky. Žili svým vlastním způsobem a z povzdálí sledovali vývioj východní polokoule. O jejich druzích z podzemí zatím není slyšet.

Zhodnocení: Přestože jsou umělé zásahy do vesmírných prostředí všeobecně považovány za nesprávné, navrhuji:

A) ukončení tohoto experimentu

B) nahrazení lidí jiným druhem, kde by se mohl vzít ohled na podzemní lidi, kteří potíže dělat nebudou. Přibližně za 500 let po posledním útoku se klima Země stabilizuje a zbytkové záření nebude pro nové přizpůsobené organismy škodlivé. Navrhuji předlohu v antarktiských lidech, ale přesto si dovoluji podotknout, že z předchozích pokusů byli nejúspěšnější ještěři.

Zprávu sestavil: tým laboratoře V2

Odpovědný laborant: Dina Qul

Stříbrná polární záře tančila nad ledovou krajinou Antarktis. Zasněný romantik se opíral ukryt v relativním bezpečí izolovaného skafandru o černé skalisko vystupující ze zmrzlého sněhu a sledoval přírodní divadlo nad sebou, dokud jej nevyrušil příchod druhého muže.

"Víš, že tě dlouhý pobyt venku může zabít?" Spíš než o otázku či upozornění šlo o způsob, jak navázat rozhovor. Ne nejšťastnější.

"Dole to taky není nejzdravější a když si můžu vybrat, kde umřít..." mrkl na něj první s úsměvem.

Oba byli vědci. Sledovali, jak jim situace pomalu přerůstá přes hlavu. Ani vzdálená Antarktis není bezpečná. Lidé umírají nejen na následky ozáření, ale i díky nedostatku slunečního světla, kvůli špatné výživě. Dětí se rodí zoufale málo a jen mizivé procento z nich je zdravé. Dalo by se předpokládat, že v podzemí bude vlhko a teplo, že geotermální zdroje pomohou ohřát jeskyně. Sice se technika dávného Západu přestěhovala i sem, do země věčného ledu, ale, ač za staletí zdokonalená, nedokázala zabránit blížící se katastrofě. Chvíli i hrozilo, že ledovce roztají, ale po výbuších atmosféra citelně ochladila.

Ledovce jsou pokryty slunečními kolektory, které dokážou energii přenést do hlubin Země. Zde je opětovně měněna na světlo, teplo a dodává života rostlinám i lidem. Ale je to jen ubohá náhrada života na povrchu. I když na pouti ke hvězdám se líp žít nedá, je smutné vědět, že i dříve útulná planeta je jen nehostinou kosmickou lodí na dráze v kruhu. Je to utrpení či trest za hříchy předků?

Alan i David byli mezi několika stovkami těch, co přežili.Čím více lidí umíralo, tím víc zodpovědnosti zbylí nesli. Nakonec se David - fyzik ze sekce vnitřního klimatu - dostal do tajného výzkumu zbrojní techniky, zatímco romanticky laděný Alan, biochemik, dodělával rychlokurz medicíny. Oba se potýkali s nepříjemnými závěry, jaké jejich výzkumy dodávali. Zbraně lidí ze severu hrozí úplným zničením malé modré vesmírné kuličky.

Kryt k výtahu se otvírá a přátelé sjíždějí do hlubin Země.

"Na něco jsme přišli Alane," zašeptal fyzik, když si byl jistý, že jsou v přechodové komoře sami. Tázavý Alanův pohled mu byl pobídkou. Shrnul si rozčepýřené vlnité vlasy barvy, o které by se dalo říct, že je žlutá, dokud se nepodívá líp a zjistí se, že je to vlastně hnědá, a pokračoval: "Kdyby se použil náš nový zbrojní potenciál... no víš, kdyby se něco vylepšilo, upravilo..." nemusel dokončovat. Lékař pochopil.

Chce se zbavit lidí ze severu, aniž by ubížil planetě. Ale i tak je to nemorální a barbarské. Jenže kdo by v této době mluvil o morálce? Proč stát za zásadami předků, nevměšovat se, když jde o život, o existenci života jako podstaty planety.

"To snad ne! To nemůžeš!!" vzmohl se chlapec germánského původu na chabou reakci.

Zastavili.

Do očí se mu zabodl tmavý Davidův pohled.

"Ovšemže můžu. Nejen že můžu, ale musím. Je to v zájmu civilizace. NAŠÍ civilizace!"

"Ale to bychom nebyli o nic lepší než oni."

"Chceš tady sedět a čekat až umřeš?! Nevidíš, jak lidé trpí pronic zanic, když to může být jinak? Pokud nezničíme my je, zahubí oni nás!! Tady jde o přežití, Ale!" Náhle ztišil hlas: "Víš co doopravdy chci? Mít malou farmu někde v podhůří zelených hor, mít zdravé děti, co znají Slunce, vidět v noci čistou oblohu plnou hvězd, být s Verou..."

"Já myslel, že já jsem ten snílek..."

David zavrtěl hlavou a znechuceně odešel. Co nenáviděl, byla pasivita, neúčelné čekání a váhání.

Alan coby lékař si uvědomoval, co tato doba obnáší, víc než jiní. A s podobnými názory se setkával často. Zmínka o Veře jej skutečně překvapila. Nevěděl, že jeho nejlepší přítel... Veru letmo znal když chodil za Davidem do sekce klimatu. Milá fyzička a ekoložka typického slovanského vzhledu. Co si stačil všimnout, přišla mu spíš tichá a vyrovananá, což se v žádném případě neslučovalo s Davidovou prudkou, náladovou povahou. Její jméno ale na podrobných zprávách ze sekce ekologie figurovalo velmi často, byla, co si uvědomoval, autorkou mnoha vylepšení. Zahnal podobné myšlenky, při kterých se nakonec dostal ke snění a snažil se myslet na závažnější problém.

Proč vlastně nesouhlasí? David má přeci pravdu. Ale je zkáza nutná? Je to příliš vysoká cena za život.

Nejvíc Alana překvapilo, když podobné přání slyšel i od dívky, která se v jeho snění objevovala velmi často. Mladá krásná Sirah. Už její jméno znělo tajemně, byla napůl Arabka.

Byl snad on zbabělec? Nechtěl si připustit, že se někdy pro přežití musí i zabít? Ale co zabíjení miliónů?

Studoval dějiny svého národa. Historii starou víc jak tisíc let, či spíš její zlomky, co se ve studené zemi zachovaly vetšinou jako pohádky. Vždy to bylo stejné. Silná většina se snaží ovládat slabší menšinu. I když menšina paradoxně může mít početní většinu. Nebo se přetvoří. Na to už je pozdě, už to došlo moc daleko. A o Davidovi ví, že je pevný a nevzdává se, i když se občas zastaví, když má některou ze svých nálad. Ale nikdy nezemře bez boje.

Oh, ty primitivní sklony dávných předků. My jsme přeci civilizovaná společnost. Nepatří sem a měli bychom se s venkovním světem vypořádat jinak.

Za těchto úvah vstoupil do laboratoře, kde u počítače seděla Sirah.

"Zdravíčko! Byl´s na čerstvém vzduchu?" uvítala jej s rozpustilým úsměvem. "Copak se ti honí hlavou?" zeptala se naoko starostlivě, když si všimla jeho nevrlé zamlklosti.

Sklonil se k obrazovce. Stále stejné příšerné údaje. Kdyby alespoň jednou, jedinkrát v životě viděl něco pozitivního. Jak dlouhý ještě jeho život s touto hroznou chemií, kterou právě Sirah předělávala do chutné podoby, bude? Ano, s Davidou zbraní...

Zachytil znepokojený Siražin pohled. Za celou dobu jí neřekl ani slovo.

"Slyšela´s o Davyho a Earniho zbrani?"

"Jo," usmála se. "Mohla by zničit všechny ty opice tam nahoře a ještě pomoct k obnově planety. Má pár mých návrhů, jak to po chemické stránce zařídit. Yel od nás s nimi aktivně spolupracuje. A my budeme žít. Doopravdy žít," vydechla.

"Ano. Takže i TY s tím bez výhrad souhlasíš? Doopravdy si to tak přeješ?"

"Ach, tohle máš na mysli? Jako člověk s tím nemohu souhlasit, ale jako příslušník vymírajícího druhu mám pud sebezáchovy ještě funkční. Máme druhou šanci, Ale, nezahoďme ji."

Mlčky přikývl a usedl na své místo.

Další den ráno, když se Alan vracel ze své každodenní procházky po povrchu, všiml si dvou nezvyklých věcí. Jednak obloha byla červenější než obvykle, a zpoza ledovce vyčnívala jakási kovová špice vrhající rudé odlesky nebe. Nevěděl, že by se něco podobného projednávalo u Vrchní rady. V přísně demokratickém zřízení Antarktiďnů se mohl u ní každý vyjádřit, pokud chtěl. Všechno bylo veřejné (byť jen přes šuškandu, jako Davidův výzkum "ekologické zbraně"). Dala k tomu vůbec svolení? Nebo to všechno bylo jen pod patronací svérázné kancléřky?

Překotně se řítí do velína.

David. Satansky jiskrný pohled se upírá na ovládací panel. Vypadá sklíčeně, ale snaží se působit sebejistě. Alana neoblafne, to jen kancléřčina drobná ptačí postava za jeho zády mu dodává punc jistoty.

Stiskni jediné tlačítko, vydej ten jednoduchý příkaz a Země, naše Země, se promění v trosku na čas zbavenou života, kterou budeme sdílet pouze s cizími mikroorganizmy. Jihoameričané nepřežijí. A možná ani my.

"Davide!!" vtrhl do dveří.

"Co je?" hraný klid nehodící se k jeho až nepatřičně jemné tváři. Navenek nic nenapovídá tomu, že i on je rozrušený, má výčitky.

"To... to prostě nesmíš!"

"Musím..." šeptl omluvně. Už natáhl ruku, prst se přiblížil spoušti a pak... Rozblikala se pohotovostní kontrolka.

"Co to k čertu je?" vykřikl rozčileně. Celý jeho klid, ať byl hraný jak chtěl byl tatam. Už nervozitu a vztek nezakrýval. Kancléřka se napnula jako dravec a pátravě se mu zahleděla přes ramenno. Nebyla vědec, ale i jí proběhla mrazivá vlna, když si uvědomila, že údajům rozumí správně.

"Výbuch," suše konstatoval Alan, který se bleskurychle stačil přemístit k ovládání. "Někdo odpálil něco... Následky nedozírné. Zavřete všechny vnější filtry! Aktivujte ochranný štít!" otočil se k pobíhajícím technikům.

"Dave, to nemohli být ti ze severu."

Fyzik nabyl znovu kontroly. Na monitoru se objevilo schéma kontinentů a zabarvení s postupující zářením.

"Běda tomu, kdo je venku," ozval se vedle sympatický starší muž, kterého Alan mezi spoustou lidí ani nezaregistroval. Earnie. Straší znamenalo ve věku kolem čtyřiceti. Jen zlomek obyvatel se dožil padesátky.

Za epicentrum bylo určeno to, co kdysi bývalo Středozemím. Nemohla být vybrána lepší oblast, zničí obě strany.

"Přiletělo to ze středních And."

Alanovi se zaleskly oči. Naši druzi. Bratři, o kterých jsme dobrých dvě stě let neslyšeli. Nejsme o nic lepší, než ti, kteří právě dobojovali kdesi na severu. Jsme jako Anďané jen alibističtí vrazi.

Zatočila se mu hlava.

Otevřel oči. Jasná místnost a kolem něj postavy v mlze. Jediný, na koho byl schopen zaostřit byla přímo nad ním půvabná Sirah.

"Máš to ale přímo pekelné štěstí, Ale," drží ho za ruku.

Budoucí lékař nevěřícně zírá. Je naživu a ona taky.

"Kde ... jsem?" namáhavě se zeptá.

"No tady, na Antarktis, v nemocnici."

Znovu zavřel oči. Měl zvláštní sen a už si jej nedokázal přesně vybavit. Byl barevný. Připadalo mu, že byl součástí jedné maličké buňky a přitom celého vesmíru. Zdálo se mu, že mluvil s bytostmi venku. Venku mimo náš vesmír. Zbláznil jsem se.

"Sirah," ozval se znovu. Přiložila mu na rozpálené čelo obklad. Léky, i na snížení horečky, došly a za současného stavu nejdou vyrobit. "Kde je David?"

Menší štíhlá Davidova postava vyplula ze stínů do jeho zorného pole. Oslovil jej: "Udělal bys to?"

Odpovědí mu bylo jen rozhodné přikývnutí. "Promiň, že jsem ti to neřekl dřív. Děláme na tom od doby, co jsem víceméně oděšel od vnitřního klimatu. Kdo o tom vědět nemusel, nevěděl, bylo to jen mezi Vrchní radou a pár odborníky. Mezi mnou a mým svědomím. Je šance, že když naši "bombu" vypustíme teď s několika úpravami, pomůžem rychlejší regeneraci planety. Budeme žít." Omlouval se sám sobě.

V Siražiných modrých očích byl strach. Černé vlasy měla neupravené, dlouho nespala.Věděla, že Alan umírá. Všichni to věděli. Byl nakažen zhoubným radiací zmutovaným virem na jedné ze svých procházek.

Všichni věděli, že Alan umírá a věděli, že do pár dní zemřou taky. Pár hodin, pár dní, pár let?

Jak dlouho vydrží jejich kryty, dýchatelný vzduch, teplo? Jak dlouho bude trvat než regenerace planety postoupí tak daleko, že je nebudou potřebovat?

"Chci ven! Vím to! Musím ven!" zvolal překvapivě silně a posadil se.

Sirah se jej pokoušela zadržet, ale celá jeho aura vyzařovala, že jakýkoli odpor je marný.

Šel ven. Bez skafandru.

Kontrast černých skal, bílého sněhu a hrozivě nachové oblohy dělal Zemi nadpozemsky krásnou a děsivou. Stál tam a vnímal cizost svého domova celým svým JÁ.

Jak dlouho? Minuta?

Zemře sám, ale s pochopením. S pochopením samé podstaty vesmíru. Země studila do kolen. Ještě krátký pohled. Kovová špice za ledovcem, růžová oblaka, někdy i polární záře.

Umírá, tedy, myslí si to. Jen ví, že blízko je i Sirah. Že její ve skafandru neohrabané ruce spolu s Davidovýma se jej snaží dostat pryč. Ztratil vědomí.

Laboratorní zpráva - dodatek:

Jak jsme předpokládali, lidé se zničili sami. Na Zemi zůstala jen jedna osídlená oblast - 712 jedinců. Mají schopnost přežít díky nákaze naším virem V73Z, téměř s jistotou je možno tvrdit, že pochopili vyšší vědomí. Naše vědomí. Nás, své stvořitele.

"Zatímco tady já připravuju nový život pro V2, žijí si tam své mikroskopické životy. Není to poetické, Gre?"

Ani mi neodpoví. Možná, že by šel život dál i bez našeho zásahu. Ale jistota je jistota. Jsou to přeci lidé, jsou nám svým způsobem dost podobní, tedy jsou nebezpeční. No nic. Pavouci čekají. Nešlo to s ještěry, savci, snad členovci budou rozumnější.

"Gre! Připravil´s tu novou vakcínu?"

"Jo, Dino!"

Z druhé strany laborky ke mně doléhá jeho příjemný hlas.

"Ale nevím, co bude s tím venku. Hladina záření je čím dál vyšší. Doufám, že nebudem mít problémy jako v naší buňce vé dvojce..."

"To nech na politiky, je to jejich job..." usmála jsem se.

"Jo, něco zpackaj a pak si nás zavolaj, ať je z toho vylížem."

Podal mi zárodky nového života.

Nebe venku se barví do červena.