"To se ti nepovede, věř mi, Dethere. Modrým hvozdem ještě žádný temný mág neprošel."

"Už je na čase to změnit."

"To není možné, ten les je naprosto dobrý a nezkažený."

"Cha, proti mojí moci nemá dobro žádnou šanci. Sázka?"

"O co?"

"Třeba o Knihu."

"Přijímám, tvá zaklínadla se mi budou hodit."

"Dobře, čekej na mě čtrnáct dní v hospodě v Hvozdově, to je malá vesnice na druhé straně lesa, když do té doby nepřijdu, kniha je tvoje. Jestli to stihnu, tak..."

"Jistě. Já umím držet slovo."

"Tak tedy dohodnuto."

Utíkal jsem lesem. Vidina Atarovy magické knihy mě popoháněla vpřed. Všechny bytosti v lese už zaznamenaly přítomnost zla a nyní mi byly v patách druidi i elfové. Vypadalo to jako kdyby uzavřeli sázku, kdo mě dostane první.

Asi před hodinou jsem ještě nic netuše kráčel hvozdem a najednou se ze stromů u cesty vynořily dvě postavy. Hned jsem poznal ty zmetky druidský, protože jenom oni dokáží chodit skrze dřevo. Zamumlal jsem tři slůvka, obklopily je plameny a sežehly na popel. Ale to byl teprve začátek. Poté jsem musel sebrat všechny své síly a pomocí teleportačních zaklínadel, ochranných kouzel a svého šestého smyslu jsem se snažil vyhýbat elfím šípům i kouzlům druidů.

Těsně vedle hlavy se mi zabodl do stromu šíp. Ohlédl jsem se a sem tam jsem zahlédl zelené postavy mihotající se v korunách stromů. A střely začaly svištět vzduchem jedna za druhou. Tak tohle ne! pomyslel jsem si. Musím se jich zbavit. Co nevidět se mohou objevit elfí kouzelníci a to nejsou nejpříjemnější protivníci.

Přenesl jsem se do hustého křoví opodál a začal vyvolávat své temné služebníky. Za okamžik se přede mnou zjevilo patnáct obřích nestvůr. Tito dvoumetroví brouci, které poprvé vyčaroval můj velký vzor mág Darkwaren, byli stvoření speciálně pro boj proti elfům. Jejich chitinové pancíře byly neprorazitelné elfím zbraněmi- luky a meči.

Brouci okamžitě vycítili přítomnost svých budoucích obětí a vyrazili na lov. Byl jsem na ně pyšný neboť toto byla modifikovaná forma mnou upravená k lezení po stromech a vůbec boji v lese. Zanechal jsem elfy jejich osudu a snažil se maximálně využít získaný čas. Seslal jsem mocné kouzlo za které jsem musel zaplatit krví, ale vyplatilo se. Detekovalo přítomnost všech dobrých bytostí do vzdálenosti půl míle. Okamžitě jsem před sebou zaznamenal asi dvacet druidů. Raději jsem se jim obloukem vyhnul, protože jsem musel šetřit svou magickou energií.

Rozložité duby a šedé buky postupně nahradily smrky a borovice a všude kolem mě se rozprostíraly neprostupné křoviny. Prodíral jsem se pomalu bezovým houštím a přemýšlel jak bych se mohl pohybovat rychleji. Teleportační kouzlo, to by stálo moc sil a těmi jsem opravdu nesměl plýtvat. Let, moc nápadné a mezi tolika stromy nepraktické. Ale s pomocí levitace bych mohl poměrně rychle a pohodlně cestovat korunami stromů. Ihned jsem svůj nápad zrealizoval a za chvíli už jsem se hnal po vrcholcích lesních velikánů. Bylo to velmi efektivní, dlouhými skoky jsem letěl kupředu, cesta pode mnou se mi jen míhala před očima. Byl jsem klidný neboť nikde nablízku se nepřátelé nevyskytovali, jak mi oznamovalo zaklínadlo. Má pozornost otupěla a pouze jsem se rozhlížel po lese. Pozoroval jsem paprsky slunce odrážející se od lesklých bukových listů, poslouchal uklidňující zpěv ptáků a přemýšlel, jaká kouzla může mít Atar ve své knize.

Náhle se mi v hlavě rozdrnčel poplašný signál. Najednou jako by všude kolem les ožil. Pomocí zaklínadla jsem zaznamenal asi patnáct bytostí, ale nikoho jsem neviděl. Ke své hrůze jsem po chvíli spatřil, že stromy kolem mě se pohybují nějak divně. Entové! napadlo mě okamžitě. Vtom mi na rameno prudce dopadla silná větev. Všiml jsem si, jak větvičky na konci připomínají prsty.

"Mortor kanted ..," začal jsem mumlat zaklínadlo, ale přerušil mě prudký úder do hlavy, který mě poslal do bezvědomí.

Probral jsem se s příšernou bolestí hlavy. Obklopovala mě naprostá tma. V ústech jsem cítil nějaký odporný kus hadru a když jsem se pokusil posadit, zjistil jsem, že mě velmi dokonale svázali. Cítil jsem kolem sebe poměrně příjemnou vůni sušených bylin a kořínků. Pomalu jsem se v té tmě rozkoukával a po chvíli jsem spatřil, že se nacházím v malé světnici nějaké chatrné dřevěné boudy. Ležel jsem na zemi a pod sebou cítil silnou kožešinu. Byla temná noc a právě vyšedší měsíc vyslal skrze neprostupné koruny stromů do místnosti několik paprsků světla. Druidská chatrč, rozsvítilo se mi okamžitě při pohledu na místnost plnou polic, které byly přeplněny koženými váčky a hliněnými hrníčky.

Vtom jsem zaslechl vrznutí a dveře na druhém konci světnice se otevřely. Dovnitř vstoupil druid v hnědém hábitu s kapucí lemovaném zelenými ornamenty. Postavil na stůl svícen se třemi zhaslými svíčkami a přiložil mi k ústům kožený měch. Měl jsem hrdlo tak vyprahlé, že jsem vůbec nezkoumal jeho obsah a zhluboka se napil. Byla v něm osvěžující pramenitá voda, chutnala mi však jako to nejlepší víno.

"Zlo nikdy beztrestně nevstoupí do Modrého hvozdu, když se o to pokusí, bude zničeno," oznámil mi jasným hlasem, zapálil svíce na stole a odešel.

Bolest hlavy už pomalu ustupovala, a tak jsem se pokusil přemýšlet. Nyní mohlo být tak kolem půlnoci, což znamená, že jsem byl asi deset hodin v bezvědomí. Potřeboval jsem pouze zjistit, kde jsem. Má situace vypadala zdánlivě beznadějně, protože druidové nebudou mít žádné slitování, ale bohudík si mysleli, že svázaný a s roubíkem jsem bezmocný. A to se pěkně přepočítali. Mocní mágové si nepotřebovali předříkávat zaklínadla či kreslit magické ornamenty prstem, stačilo jim vše si představit. A já jsem byl nejmocnější z mocných Stálo by mě to ovšem ohromné množství sil a na taková kouzla jsem se cítil nesmírně unavený. Rozhodl jsem se proto, že se napřed pořádně vyspím.

Ráno po půlhodinové meditaci jsem v sobě cítil ohromné množství energie a moci. Soustředil jsem se a seslal nejjednodušší zaklínadlo. Překvapením jsem sebou škubnul.Museli do té vody něco přimíchat, pomyslel jsem si. Nebo, že bych byl tak dlouho v bezvědomí? Každopádně jsem v té chatrči strávil čtyři dny a to byla obrovská ztráta času.

Musím rychle zjistit, kde se nacházím, osvobodit se a okamžitě vyrazit na cestu, probíhaly mi myšlenky hlavou zběsilým tempem. Zatracená práce, kdyby nebylo toho Atarova stopovacího kouzla, mohl jsem les objet a bylo by po ptákách.

Po menším úsilí jsem otevřel ve své mysli magickou mapu a ulehčeně jsem zjistil, že jsem se záhadným způsobem dostal do vesnice druidů daleko za polovinou lesa. Čas mě tedy vůbec netrápil a začal jsem v klidu přemýšlet o tom, jak se odsud dostanu.

Náhle se dveře otevřely, dovnitř vstoupily tři postavy a jedna z nich pronesla: "Už nadešel čas vymícení zla odsud."

Potom se mě všichni tři chopili a vyvlekli mě před chatrč. Spatřil jsem dalších devět navlas stejných boud uspořádaných do kruhu, vytvářely jakousi náves. Uprostřed se tyčil kůl zabodnutý do země a bylo jasné k čemu bude sloužit. Druidi mě k němu beze slov přivázali, posadili se kolem mě do kruhu a začali spolu hovořit neznámým jazykem. Celou dobu jsem se soustředil a připravoval se k útěku. Asi po pěti minutách povstal starý druid s mohutným bílým plnovousem, počkal, až všichni ztichnou a pronesl zvučným hlasem: "Tento les je útočiště pro všechny dobré bytosti a vládne zde klid a mír. Cítím z tebe zlo opovážlivý cizinče, proto pověz mi co zde pohledáváš. Sejmu ti roubík, ale varuji tě," ukázal na lučištníky stojící za ním, "stačí jediné slovo, kterému nebudu rozumět a jsi mrtvý muž." Přistoupil ke mně, sundal mi z úst špinavý hadr a čekal.

Zatím jsem přemýšlel, jak se zbavím střelců přede mnou. S obrovským úsilím jsem seslal ochranný štít a promluvil na starce řečí kouzel. Patnáct šípů prolétlo vzduchem ve zlomku vteřiny a odrazily se od neviditelné bariéry. Na to jsem čekal a vzápětí se rozpoutalo všude kolem peklo. Dvěma slovy jsem se zbavil pout a na uvítanou jsem všechny druidy obšťastnil firebally devátého stupně, což mělo za následek smrt většiny z nich. Tři slůvka a v ruce se mi objevil ohnivý bič. Točil jsem se dokola, jednou rukou práskal bičem jako samotný pán pekel a druhou zastavoval jednoduchá kouzla vystrašených druidů. Připadal jsem si neporazitelný, když vtom mě do zad udeřilo cosi ostrého, částečně to proniklo mým štítem, ale naštěstí mě nezranilo. Otočil jsem se a spatřil jakéhosi sebevědomého mladíka, který na mě mířil oštěpem. Bič mi vypadl z ruky a ležel příliš daleko.

"Varuju tě, stačí jediný pohyb a jsi mrtvý. Zabiju tě stejně, ale nejdřív se chci pokochat tvou bezmocností."

V hlavě mi třeštilo. Síla, která se při tichém kouzlení koncentrovala v mozku, byla nesmírná.

"Připrav se na smrt ubohý kouzelníčku, pro tebe bude zvlášť bolestivá," žvatlal dál mladý druid, dokud mu ledový blesk nerozlouskl lebku. Sesul se k zemi nechápaje, co se mu stalo. S uspokojením jsem se zvednul, oprášil svůj plášť, sebral bič a rozhlédl se kolem sebe. Pohled na vylidněnou vesnici mě naplnil pocitem nepřemožitelnosti. Cítil jsem sílu přetékající do mého těla ze zabitých nepřátel. Zčistajasna jsem dostal skvělý nápad. Znamenalo to sice asi hodinové zdržení, ale bude to stát za to. V každém těle jsem nechal špetku životní síly, kterou jsem zvrátil na čiré zlo. Mrtvoly po mých slovech ožívaly, opadávalo z nich maso i kůže, vlasy i nehty slézaly a padaly na zem odhalujíce přitom holé kosti. Po dlouhé námaze přede mnou stálo patnáct kostlivců věrných mi až za hrob. Musel jsem se usmát té absurdní větě a smál jsem se ještě více, když jsem si představil, jak svým pronásledovatelům zamotám hlavy.

Přikázal jsem nemrtvým služebníkům, aby se rozešli do všech stran a za každou cenu se snažili udržet naživu. Další absurdnost, napadlo mě poté, co jsem to vyslovil. Ale nyní jsem už neztrácel čas zbytečnými myšlenkami, vyhledal jsem věci, které mi odebrali, když mě zajali a vydal se na cestu vedoucí k mé výhře. Byl jsem po předchozích zkušenostech opatrnější, ale všichni se nejspíš honili za mými kostlivci a nikdo na mě neútočil. Druidi sice vycítili přítomnost zla, ale nemohli poznat, která z šestnácti bytostí temnot jsem já.

Les opět změnil svou tvář. Duby vystřídal březový háj, světla přibylo a bylo vidět velmi daleko, takže mě nemohl jen tak někdo překvapit. Pro jistotu jsem ale kolem sebe stejně udržoval ochrannou bariéru a brzy jsem měl poznat, jak šťastné to bylo rozhodnutí.

Ticho přerušilo několikeré zadrnčení a následný svistot prozradil blížící se střely. Bleskurychle jsem skočil k zemi, přesto však příliš pozdě. Mohutná salva téměř prorazila můj mentální štít a druhá vyletěla hned v zápětí z druhé strany. Elfové, kterým se podařilo mě dokonale obklíčit, měli skvělý plán. Druhá desítka šípů protrhala vzduch a hodně jich prošlo skrze mé kouzlo. Některé pouze částečně, ale tři z nich mě zasáhly naplno. V hrudi mi explodovala šílená bolest a jako blesk se rozlétla do celého těla. Věděl jsem okamžitě, že zranění je smrtelné. Nyní už zbývalo pouze jedno. Zhroutil jsem se na zem a zatímco mě obklopili jásající elfové, vzýval jsem temnotu. Byla to hra s ohněm, ale neměl jsem na výběr. Ze země vyšlehl plamen ze samého pekla, obklopil mě a sežehl na prach. Nedbaje na bolest jsem se soustředil na magický obřad a stanul jsem před samotným ďáblem. Pokud se to nepovede, pomyslel jsem si, zůstane zde má duše navěky jako jeho otrok.

"Za mou věrnost tě žádám o pomoc, jaké se mágovi může dostat pouze jednou za život. Jsem tvým nejoddanějším služebníkem, uzdrav proto mé rány a obnov mou moc, abych se vrátil na zem a plnil tvé úkoly," požádal jsem satana pevným hlasem. Prožíval jsem těch pár vteřin, jako nejhorší muka, poté mě podruhé zaplavila pekelná bolest a nejvyšší se zřejmě rozhodl, že mě ještě bude potřebovat nad povrchem zemským, protože jsem se náhle zjevil zdráv a v plné síle mezi svými přemožiteli.

"Vrátil jsem se z pekla," zvolal jsem, "nyní se tam podíváte vy, otcové skřetů." Pro elfy neexistovala horší urážka. Oni však byli tak vyděšení, že si to snad ani neuvědomili. Nejdříve jsem je chtěl zabít tím nejstrašnějším způsobem abych jim vrátil bolest, kterou jsem kvůli nim musel podstoupit, potom mě napadlo něco lepšího. Seslal jsem kletbu, která je proměnila v to, co nejvíce nenáviděli. Obdaroval jsem je těly těch nejhnusnějších skřetů, jaké jsem si dokázal představit. Duši jsem jim však ponechal. Nedovedete si představit, co to pro ně znamenalo. Většina se usmrtí vlastní rukou a ti, co tak neučiní, budou zabiti svými bývalými druhy. Pravda, je to pouze kletbička, která slouží k zesměšnění a zmizí po několika hodinách, ale v tu dobu už stejně nebude žádný z nich živý.

Pokračoval jsem dál lesní stezkou a škodolibě se usmíval. Cítil jsem, že konec lesa se blíží. Používal jsem proto občas teleportační zaklínadlo. Sil jsem na to nyní měl dost. Několik hodin uběhlo a všude bylo podezřelé ticho a klid. Slunce už se pomalu sklánělo za obzor a po poradě s magickou mapou jsem věděl, že od vítězství mě dělí pouze pár mil. Byl jsem poměrně unaven. Seslal jsem na sebe neviditelnost a zařídil, aby během mého spánku načerpávaná energie prodlužovala kouzlo. Kdyby se přiblížil jakýkoliv humanoid, mělo mě vzbudit hlídací kouzlo. Po náročných přípravách jsem konečně ulehl a usnul. Ze spánku mě nic nevyrušilo, a tak jsem byl ráno odpočatý a plný sil. Vstal jsem protáhl se a vyrazil pro Atarovu knihu.

Po hodině ostré chůze jsem dorazil na mýtinu. Poznal jsem, že les zde končí a lesní bytosti mě nebudou pronásledovat. Vesnice Hvozdov ležela dvě hodinky cesty odsud. Černý stín náhle překryl právě vyšlé slunce. Majestátní ledový drak přistával na mýtině. Protivník mocnější než všechny bytosti, které jsem potkal v lese, dohromady, se zlostně rozhlížel po okolí. Naštěstí jsem své nejmocnější kouzlo stále ještě nepoužil. Věděl jsem, že mě ještěr ještě nespatřil, proto jsem se dlouhé minuty soustředil. Náhle zařval a země duněla, když se ke mně blížil dlouhými skoky. Mé ruce se složitě míhaly vzduchem a ústa vypouštěla dlouhou a složitou magickou formuli. Špatný pohyb nebo přeřeknutí znamenalo u tohoto kouzla smrt. Poslední slůvko vyklouzlo ven a draka zalil magický déšť. Ohnivé kapky padaly z nebe zakusovaly se mu do pancíře a nemilosrdně se propalovaly až k jeho útrobám. Ještěr chvíli běžel, ale nepředstavitelná bolest ho povalila na zem, kde se svíjel, řval a vydechoval páru. Po několikaminutovém marném boji konečně znehybněl. Spokojen sám se sebou jsem se vydal do vesnice pro svou výhru. Jen mi trochu vrtalo hlavou, jakto že se ledový drak spolčil s dobrem. To se moc často nestává. Ale pustil jsem to z hlavy a věnoval se příjemnějším myšlenkám.

Náhle se setmělo a přepadl mě podivný tísnivý pocit. Oblohu začaly zběsile křižovat blesky a zem přede mnou se zničehonic rozevřela. Pekelný žár a jas mě málem oslepil. Z pukliny se vyvalil ohromný černý vír. Esence čirého zla se zmítala a za kvílivého zvuku se mi zjevil satan. Byl příšerně rozlícený. Poprvé v životě jsem se rozklepal hrůzou.

"Ty červe, jak ses opovážil," vřískal nepříčetně. "Já toho idiota oživím, aby mi věrně sloužil a takhle se mi odvděčí."

Netušil jsem, co jsem provedl, ale hrůzou jsem se nemohl ani hnout.

"Toho draka jsem já sám poslal do Modrého hvozdu, aby se vypořádal z odpornými elfy a jinou havětí," oznámil mi. Křičel ještě dlouho, ale já už ho neposlouchal. Zabitím zlého draka jsem zpáchal dobrý skutek. Temný mág má obrovskou moc. Za to, že ji ovládá musí sloužit silám temnoty. V žádném případě nesmí vykonat dobrý skutek. Ten se trestá smrtí. A větší dobrý skutek jsem už udělat snad ani nemohl. Před očima se mi zjevil škodolibě se smějící Atar, zapavil mě pekelný oheň a má duše se odebrala do pekla.