"Tak chcete říci něco na svou obhajobu!" ptá se mě znovu. Vůbec to nechápu.

"Oni mě přece napadli, bránil jsem se pouze," snažím se to vysvětlit. "Kromě toho každý člověk by poznal, že byla to jen nejjednodušší forma iluze."

"Naposled se vás ptám, chcete říci něco rozumného na svou obhajobu. Nebudeme poslouchat vaše výmysly."

"Jaké výmysly. Pravda je to!" přesvědčuji ho zoufale. "Oni na mě zaútočili noži, potom se trochu stáhli, nejspíš proto, že kouzelníka ve mně poznali. Vyčaroval jsem ....

"Ticho! Snad si nemyslíte, že vám to někdo uvěří. Ničím pravdivým se hájit nechcete!"

Proč mě nevěří. Kdyby mě to nechal vysvětlit. To bylo tak. Objevil jsem se zde včera.Vyslal mě čaroděj Merlin. Svatý grál leží v daleké budoucnosti, řekl mi. Vydej se za ním a vrať jej tam, kam patří. Poté mě složitým zaklínadlem přenesl sem. Zhmotnil jsem se v malé špinavé uličce. Kousek ode mě stáli tři mladíci. Když jsem je míjel, jeden z nich na mě vykřikl: "Naval prachy."

"Jaké prachy," nerozuměl jsem mu. "Můj šat je čistý, nemám na sobě žádného prachu."

"Von je snad blbej nebo co," řekl jeden z nich. Další se ke mě otočil s nožem v ruce. "Nehraj to na nás a vysol ty doláče. Nebo tě podřežu."

Vůbec jsem nevěděl, o čem mluví. "To myslíš koláče, ty bohužel také nemám,"odvětil jsem na jeho otázku.

"Tos přehnal, srandu si ze mě dělat nebudeš," řekl největší z nich a vrhl se na mě s nožem nad hlavou. Nejspíš si ale všimnul mé aury, protože se stáhl zpět.

"Co blbneš, sejmi ho," popichovali ho ostatní.

"Na tom chlapovi je něco divnýho."

Zatímco se dohadovali, přemýšlel jsem, jak na ně. Musím je přesvědčit, že nejsem dobrý, pomyslel jsem si a proto jsem stvořil primitivní iluzi meče. Toto kouzlo sesílali jen učedníci a každý okamžitě odhalil, že zbraň není skutečná. Ohnal jsem se iluzorním mečem, spatřil zděšení ve tváři protivníka a pak k mému velkému překvapení se jeho hlava oddělila od těla a spadla mi k nohám. Zbylí dva výtržníci uprchli do tmy.

Hlupák, pomyslel jsem si, on opravdu věřil, že zbraň je pravá. Zabil se svou omezeností. Zrušil jsem kouzlo a šel dál. Po chvilce bloudění jsem se konečně dostal na větší ulici a jal se hledat budovu museum se zovoucí, protože tam se prý svatý grál nachází. Byl jsem velmi překvapen, když jsem spatřil podivné kočáry bez koní se pohybující. A ještě více jsem se divil, když jeden z nich zběsile houkaje přiřítil se ke mně. Vyskákali z něj podivní muži v černých stejnokrojích, obklopili mě, nasadili mi jakási železná pouta, nacpali mě do toho divného vozu a odvezli mě sem.

Na chvíli mě zavřeli do vězení, potom pro mě přišel ten muž v černém a odvedl mě do nějaké malé místnosti. Tam mi několik hodin svítili do obličeje lucernou a vyptávali se mě na všechno možné. Když jsem jim řekl, že jsem toho mladíka zabil, odvedli mě zpět do mé kobky. Byl jsem zoufalý a se svázanýma rukama naprosto bezmocný. Po několika dnech mě odvedli do této místnosti plné lidí. A teď mi kladou všechny ty otázky znovu. Vůbec ničemu nerozumím.

"V případě, že se obžalovaný nehodlá už nijak hájit," vytrhuje mě najednou hlas toho muže ze zamyšlení, "soud vynese svůj rozsudek."

Co se děje, jaký rozsudek?

"Prosím, povstaňte," vyzýval hlas a všichni vstali. Stoupl jsem si také.

"Rozsudek zní," řekl bělovlasý muž sedící uprostřed: "Obžalovaný byl shledán vinným a za vraždu je odsouzen k trestu nejvyššímu."

Jaký trest a za co? přemýšlel jsem horlivě. Musím najít grál! Spěchá to! Kdy mě pustí? probíhaly mi zběsile hlavou myšlenky, když mě dva muži odváděli zpátky do cely.