(úvodní kapitola románu VYVOLENÍ)

Mohutný vodní tok Karkalu, místy narušovaný bažinatými ostrovy, lemovaný stromy a rákosovými mokřinami, se líně plazí rovinatou plání, porostlou vysokými travinami, a pro svou šíři se stává přirozenou hranicí mezi dvěma zcela odlišnými kraji. Jižním směrem se rozprostírá širá a pustá step, Divoká pole, táhnoucí se do nesmírné dáli, severní břeh Karkalu patří Arlemskému hvozdu, tisíce čtverečních mil rozsáhlému oceánu zeleně.

Divoká pole, věrná svému jménu, jsou obývána nečetnými bratrstvy bojovných kozáků, svobodným a nespoutaným lidem, jehož předky byli arlemští nevolníci, kteří uprchli za Karkal před útiskem svých pánů, opustili svá pole, na nichž se dřeli dnem i nocí pro ubohou úrodu, a odešli do stepi, kde hledali svobodu a volnost. V Divokých polích pak žili vzdáleni civilizaci, obživu jim poskytovala jejich stáda, lov a boj, dokud moc arlemského velkovévody nedosáhla i do stepi. Přesto jí kozáci podléhají spíše symbolicky, žijí sami podle svých přísných zákonů a pravidel, v nichž se odráží krutá realita jejich každodenního života, neplatí žádnou daň - který soudce a který výběrčí by se odvážil do Divokých polí? - jedinou povinností vůči jejich vzdálenému pánu je vojenská služba. Stráží arlemskou hranici tvořenou Karkalem, brání divokým dhauránským kočovníkům, kteří pasou svá stáda kdesi na jihu za Divokými poli, překračovat tok Karkalu a pustošit arlemské vesnice a města. Za svou svobodu a volnost platí krví.

Severně od Karkalu se nachází stálé osídlení. Arlemskému hvozdu zde byl před necelými sto padesáti lety vyrván několik desítek mil široký pruh půdy, který byl oset obilím a na kterém vyrostla lidská sídla, vesnice a města. Přestože byl jižní břeh Karkalu, prostý rozsáhlých lesních porostů, přístupnější zemědělské kolonizaci, nebyl a není obsazován, neboť zde číhá smrt. Kdykoliv se může obzor zaplnit řadami vyjících Dhauránců, kteří prorazili kozáckou ochranou, nechávajíce za sebou jen popel a krev, vsakující se do žíznivé země Polí - široký proud řeky, překročitelný bez lodí jen na několika místech své délky, poskytuje arlemskému obyvatelstvu přirozenou ochranu. Někdy i sami kozáci, ve jménu své nezávislosti a ochrany "své" země, likvidují pokusy arlemských rolníků usadit se na jižním břehu - kdo je schopen rozeznat, zda mrtvoly porubaly dhauránské či kozácké šavle? Kdo je ochoten hledat spravedlnost či pomstu v nekonečném moři trávy, kde smrt hrozí každému cizinci, neznalému zákonů stepi? A tak raději Arlemští po celých sto padesát let bojovali o půdu s lesem.

Na severních březích Karkalu vládne zákon a pevný řád. Nejvyšší autoritou je zde urozený hrabě z Desoru, jehož předkové obdrželi tuto zemi od velkovévody arlemského jako léno, přivedli sem kolonisty a položili základy své moci. Arlemská země, jihovýchodní výspa Venetské říše, jejíž boky chrání před dhauránským nebezpečím, poskytuje každému mnoho příležitostí získat ostruhy, vydobýt si svou statečností šlechtický titul - a ještě více platí tato skutečnost zde, v neklidném pohraničí. Celé zemi, žijící v neustálém ohrožení, se navíc věčně nedostává peněz, jimiž by se daly odměňovat věrné služby v poli - a tak arlemští velkovévodové i jejich vazalové, jako například hrabata desorská, za takovéto služby udělují tituly místo žoldu. V celém velkovévodství žijí tisíce a tisíce šlechticů, kteří se sice pyšní rodokmeny delšími než mají leckteří králové, zároveň ale spolu se svými nevolníky pracují na polích a ve stájích, na mších a trzích ve městech je není možné rozeznat od ubohých venkovanů v šedých a otrhaných šatech. To však platí pouze v dobách míru, který v těchto krajinách bývá vždy nejistý nebo velice krátký. Za války se tito šlechtici odějí do ošoupaných a zarezlých zbrojí, nasednou na své hýčkané a nádherné koně, uchopí do pevných rukou ostré šavle a pádná kladiva s ostrými dravčími zobci, v očích se jim zableskne pýcha a s jásotem vyrazí do pole, připraveni bít se za svého pána nebo s kýmkoli, kdo by zpochybňoval jejich tisíckrát ověřenou odvahu a čest.

Slunce, nesměle vysílající své paprsky zpoza mohutných oblak, spíše studilo než hřálo onoho podmračeného podzimního dne. Vysoká tráva se vlnila v nárazech lehkého chladného větru, klidně plynoucí hladinu Karkalu čeřily malé vlnky. Na jižním břehu řeky neklidně pojíždělo a postávalo necelých pět stovek jezdců na malých, ale robustních koních se stojatými hřívami, vytrvalých, nenáročných a houževnatých, pocházejících z dhauránských stepí. Jezdci byli menších postav, ale stejně houževnatí a vytrvalí jako jejich zvířata. Z jejich snědých tváří zdobených tenkými kníry a úzkými bradkami hleděly na řeku a krajinu kolem sebe šikmé tmavé oči, neprostupné a tvrdé jako kámen. Byli oděni do kožených kazajek a kalhot, z pod kuželovitých špičatých čepic, vyrobených ze stejného materiálu a vroubených kožešinou, jim ve větru povlávaly rovné černé vlasy. Každý muž měl u sedla zavěšen krátký silný luk a toulec plný šípů, u pasu se jim houpaly zakřivené ostré šavle. Všichni muži i koně byli promočeni, ze studené vody Karkalu se na břeh namáhavě drali poslední unavení a prochladlí koně s jezdci pevně přimknutými k jejich šíjím - Dhauránci neuměli plavat. Když na břeh dorazili i poslední opozdilci, vzduch prořízl drsný rozkaz, celá skupina několikrát ve zběsilém tempu zakroužila po břehu, vyslala ke vzdálenému severnímu břehu táhlý bojový pokřik plný hrozby a teprve poté zamířila na jih do stepi, svého domova.

Na severním břehu Karkalu stála také skupina jezdců v sedlech. Bylo jich mnohem méně, necelá šedesátka, jim náležela hrozba obsažená v dhauránském pokřiku. Vzdalujícím se Dhauráncům byli zcela nepodobni. Jejich koně byli vysocí a mohutní, se štíhlými končetinami, jezdci byli oděni nikoli ve vydělanou kůži, ale sukno či plátno a ocel. Od pasu výše byli muži kryti zdobenými i obyčejnými kyrysy s nárameníky, někteří však měli zbrojí kryty celé paže. Na hlavách měli muži nasazeny otevřené přilby kryjící temeno i zátylek, vybavené lícnicemi, některé nánoskem, ozdobeny byly chocholy peří. Každý muž se opíral o dvousáhové kopí založené do třmenu, z levého ramene mu visel kulatý dřevěný štít. Každému se u pasu houpala šavle, někteří měli u sedel zavěšena bojová kladiva, jejichž zahnuté zobce snadno pronikala i tou nejpevnější zbrojí, jiní měli u sedel toulce s luky podobnými dhauránským. Mnoho z mužů mělo přes ramena přehozenu pláštěnku z rysí nebo vlčí kůže. Nejpozoruhodnější však na mužích byla jejich "křídla", dřevěné konstrukce umístěné na sedlech nebo přímo na zbrojích, sestávající ze dvou mírně prohnutých tyčí, do nichž byla zasazena jestřábí a orlí pera - odznak arlemských husarů.

Okřídlení jezdci vypadali děsivě, jako přízraky povstalé ze záhrobí - jejich zanedbaný, špinavý vzhled tomuto dojmu napovídal. Koně byli pohublí, unavení, postříkaní blátem, jejich zcuchanou a slepenou srst již dlouho nikdo nehřebelcoval, jezdci vyhlíželi stejně uboze a unaveně jako jejich zvířata. Zbroje měli zarezlé, zprohýbané a odřené od mnoha ran, jež zadržely, "křídlům", která tiše ševelila ve větru, chybělo množství per, také z tulejí na temenech přileb, z nichž kdysi pyšně trčely barevné chocholy, nyní zplihle visely jejich zbytky. Někteří z vojáků byli raněni.

Všichni hleděli na jižní břeh, sledovali netečnýma očima, unavenýma životem i smrtí, poslední v dáli mizející Dhauránce. Mlčeli, nebylo, co říci. Po dlouhé chvíli jeden z mužů, podle zlaceného odznaku na přilbě velitel, pobídl svého koně a předjel před své muže.

"Tak pojďte, chlapi, jedeme domů," pravil - neznělo to jako rozkaz, spíše jako domluva. Jeden z mužů se rozplakal. Velitel otočil svého koně, řeku nechal za zády a krokem zamířil k severu - ostatní ho pomalu, téměř váhavě následovali. Třetí korouhev 2. pemského husarského pluku se vydala na cestu domů.

Před čtyřmi lety překročila Karkal dvousettisícová armáda Dhauránců. Kdesi na dalekém jihu zemřel starý chán, vládce čtyř světových stran, pán nad životem a smrtí miliónů svých poddaných, a jeho dědic a nástupce Muglaj se v duchu dávné tradice rozhodl oznámit okolnímu světu, že step zrodila nového vojevůdce a dobyvatele. Muglajchán shromáždil své věrné a v čele jedné z největších armád, které kdy svět spatřil, se vydal na sever.

Již na jaře roku 1180 hlásily kozácké hlídky zvýšenou aktivitu Dhauránců na jižním okraji Divokých polí, časem začaly stále větší a větší skupinky nájezdníků pronikat ke Karkalu. Arlemská armáda jejich útoky a pokusy přejít řeku úspěšně odrážela, nebylo neobvyklé, že se některým nájezdnickým skupinám podařilo projít Divokými poli až do Arlemie. Ovšem postupem času se začali za Karkal stahovat kozáci a hledali u velkovévody ochranu. Když i svobodní a nezávislí kozáci hledali bezpečí za Karkalem, uvědomil si dvaačtyřicetiletý velkovévoda Zarlan, třetí toho jména, že ve stepi není v pohybu jenom jeden kmen, že neklid v Polích není dílem jenom jednoho z nižších chánů, ale že sám veliký chán chřestí zbraněmi, že na sever pochoduje celá jeho říše.

Uvědomuje si nebezpečí, jež jeho panství hrozilo, vyslal ke svému severnímu sousedovi, vévodovi tyrskému, posly, aby na základě padesátileté spojenecké smlouvy uzavřené jejich otci, požádali o pomoc. Na počátku léta se jižní břeh Karkalu začal černat dhauránskými jezdci. Neuměli stavět mosty, přecházeli řeku na brodech, ve člunech nebo ji i přeplavávali na svých koních. Čtyři týdny se dařilo arlemské armádě odrážet dhauránské pokusy proniknout za obří vodní příkop, nakonec však podlehli soustavnému tlaku. Obranná linie byla prolomena a Dhauránci triumfálně vtrhli do země. Jejich obrovské množství se rozlilo zemí jako potopa, zanechávající za sebou zkázu a utrpení. Arlemská armáda byla poražena v několika beznadějných bitvách a stáhla se na sever, kde se spojila s tyrskými vojsky. Na konci roku ovládali Dhauránci většinu arlemského území až po řeku Weldu, vtrhli i do tyrských zemí, které zpustošili stejně krutým způsobem jako arlemské. Uprostřed dhauránské záplavy se jako ostrovy tyčila opevněná města a hrady. A tak za hradbami Arlemu, Desoru, Nikoru či Tervu nacházelo obyvatelstvo venkova, který se rojil dhauránskými oddíly, bezpečí. Jedinými neobsazeným územím zůstalo hrabství tarotské, ležící za řekou Weldou a také hrabství sairské, sevřené mezi Arlemským hvozdem a mocnou Říší dirganskou, bylo z větší části válkou ušetřeno, přestože sem přes hvozd pronikaly i velké oddíly.

Rok skončil, přišla zima a bojové akce ustaly. Arlemští nyní začali bojovat s hladem a zimou. Rolníci schovaní v hustém hvozdu se svým dobytkem ho začali porážet, aby přežili zimu, úroda zůstala nesklizena nebo spálena, přeplněná města trpěla nedostatkem jídla a nemocemi. Obě strany se během zimy navzájem znepokojovaly občasnými šarvátkami, ale hlavně se připravovaly na příští rok.

Chán chánů povolával ze své země nová a nová vojska, nejenom už své pastevecké hordy, nyní do země přicházeli oddíly těžkooděných jezdců schopní čelit i venetské těžké jízdě, oddíly inženýrů a stavitelů, kteří začali obepínat města hustou sítí zákopů a šancí.

Síly se vyrovnaly a příštího jara se rozpoutaly urputné dlouhé boje, země se zalévala krví, pokryla se kostmi padlých, jež neměl kdo pohřbít, celá arlemská země se stala jediným velkým bitevním polem. Stále noví a noví bojovníci přicházeli na bojiště, aby zde nahradili padlé a sami posléze také padli, města byla dobývána a osvobozována, znovu dobývána a opět osvobozována, válka vyčerpávala těla i duše, zanechávala za sebou bolest a beznaděj, avšak žádné straně se nepodařilo získat rozhodující převahu. Přesto se Veneťanům podařilo osvobodit město Arlem a obleženému Desoru byly dodány posily.

Štěstí bylo nestálé, venetská vojska potkávala vítězství i porážky. V květnu roku 1182 padl ve slavné bitvě pod hradbami Desoru, který se Veneťané odvážným útokem pokoušeli osvobodit, galemský velkokníže Saldon. Vedení galemské armády převzal jeho jednatřicetiletý syn Harlon, který, přes počáteční pochyby, projevil větší vojenský talent a odvahu nežli jeho otec. Galemští vojáci ho nadšeně následovali do nejlítějších řeží a Harlon se brzy zařadil po bok molverského Halwina III. Velikého jako jeden ze dvou vrchních velitelů spojených venetských armád.

Následující rok počal ve znamení venetských vítězství. Pomalu, bolestně pomalu byli Dhauránci zatlačováni na jih, Karkal se opět postupně stával arlemskodhauránskou hranicí, Desor byl osvobozen. Veneťané získávali čím dál větší převahu a už se jim téměř podařilo uštědřit Dhauráncům rozhodující porážku, po níž by se zbytek války stal pouhou otázkou času, když tu náhle zasáhlo spojené venetské armády velké neštěstí. Chauronský král Haawon byl raněn a po několika týdnech strávených na loži svým zraněním podlehl. V jeho armádě nastal rozkol, část z ní odtáhla domů. Téměř vyhranou válku tato událost prodloužila o další rok.

Ale nyní už bylo po všem. Rytíř Arlon, zeman z Kaltiru, hejtman třetí korouhve 2. pemského husarského pluku, vedl své muže domů. Po uzavření míru, kdy v zemi bylo ještě mnoho nepřátel, dostali za úkol doprovodit jednu ze skupin Dhauránců na hranice, dohlédnout na její pokojný odchod - Dhauránci mívali ve zvyku rozloučenou zařádit si na rozloučenou, vydrancovat pár vsí, znásilnit nějaké ženy a jejich muže odvést do otroctví.

Arlonova korouhev pocházela z pohraničí, baronství pemského, které se rozkládalo přímo u břehů Karkalu, jeho muži byli posledními, pro něž skončila válka. Její konec vnímali jen mlhavě, vlastně si ho ani neuvědomovali. Netečně dojeli k hranicím, aby udělali tečku za čtyřletým utrpením, netečně se vraceli od hranic do svých domovů. Domovů?

Hejtman Arlon se otočil v sedle a pohlédl za sebe, na své muže. Celá korouhev byla poznamenána válkou. Mnozí z nich měli ještě bezvousé tváře, jejich oči však byly očima dospělých mužů. Jizvy pokryly jejich těla, která se, stařecky shrbená, pohupovala v sedlech. Vracela se jich sotva šedesátka - ze sto dvaceti. Nikdo z mužů ke svému veliteli nevzhlédl, vnímali jen šíje svých koní, nerozhlíželi se podzimní krajinou, kde se před lety ježila čerstvě požatá strniště a kde nyní lidskou přítomnost oznamovaly vybělené kosti v trávě, zčernalá spáleniště na místě bývalých vsí a všudypřítomná znamení pomsty a odvety - neboť zajatci v této válce nebyli bráni - kůly, na nichž tlely naražené venetské i dhauránské mrtvoly. Zeman Arlon si ani nedokázal vzpomenout, nářku kolika Dhauránců, jimž naostřené dřevo vnikalo do útrob, v posledním roce naslouchal. Toto byl tedy domov, do něhož se vraceli.

Co vlastně čeká doma mě samotného, zamyslel se potomek rodu kaltirských zemanů. V Kaltiru nebyl po čtyři roky, doslýchal se jen kusé zprávy, oblastí se několikrát přehnala válečná smršť. Ženu ztratil v prvém roce války, zemřela hlady uprostřed svých poddaných, kteří se před Dhauránci utekli do Arlemského hvozdu. Všichni jeho čtyři synové, mladí sokolíci, bujní a stateční po otci, kteří s ním nastoupili službu u pluku, padli. Dcery neměl, díkybohu, nemusely si prožít tuto válku. Kdo bude pokračovatelem kaltirského rodu? Nikdo. Proč se vlastně vracel domů? Co ho tam čekalo? Spáleniště, bída, hlad, boj o přežití v nadcházející zimě. Bude přihlížet tomu, jak matky ukládají do zmrzlé země chladná těla vyhublých dítek, bude dělat, že nevidí, jak staří a nemohoucí lidé odcházejí do lesů, aby ve vsi ubylo hladových úst, bude poslouchat pláč a nářek ještě dlouho po skončení války. Nejtěžší boj ho teprve čekal a nebyl na něj připraven. Byl zrozen pro válku, přes její bolest a zlo, jež přinášela, ji neodmítal, neboť on byl šlechtic, boj byl jeho povoláním. Byl zvyklý žít uprostřed strádání, hladu a nepohodlí za pochodu, byl ochoten ztratit život uprostřed bitevní vřavy, ale nevěděl, jak bude žít po válce. Co ho čeká?

Jeho muži přemýšleli stejně. Odmalička byli vychováváni k boji a tuto válku přijali jako přirozenou součást svého života - po mnoha řečech a vyprávěních o slavných činech svých předků se do války vydali, jak jim kázala povinnost a vazalský slib, a nalezli tam, co očekávali - slávu a smrt. Nikdo jim však v dětství nevyprávěl, jaké to je po válce, čemu všemu budou muset po jejím skončení čelit. Nikdo jim nepopsal tuto cestu domů. Cestu, kterou nikdo z nich nevnímal, uzavřen ve svých chmurných myšlenkách - mnoho z nich se návratu domů obávalo, některým se ani nechtělo vracet.

Půl dne trvala tato cesta, která byla tak tichá a zasmušilá oproti dřívějším divokým husarským jízdám. Jen úrodnou prstí tlumený klapot koňských kopyt, vrzání postrojů, cinkání zbraní a tiché šveholení sokolích a jestřábích brků v "křídlech" jezdců byly jediné zvuky, které vydávala přízračná kolona navrátilců. Projížděli krajinou, mnozí už byli doma, neřekli ani slovo, jen odbočili ke svému statku či dvorci - nebo jejich pozůstatkům. Jezdci opouštěli oddíl jeden po druhém, v tom tichu jako by je odnášel vítr, postupně se rozplývali v krajině, až zůstali jenom dva, směřující k samotným hranicím hvozdu.

Poslední dva muži vyjeli na svých unavených koních na malý vršek, zastavili se a sejmuli přilby. Jedním z nich byl sir Arlon, zeman z Kaltiru. Byl to hnědovlasý prošedivělý muž mohutné postavy, stár čtyřicet pět let. Z jeho drsné vousaté a zjizvené tváře, pohublé dlouhým strádáním, vyzývavě trčel několikrát zlomený a zkřivený nos a zářily jasně modré oči, teď trochu zakalené únavou a žalem. Vzhledem byl typický Veneťan, světlooký a světlovlasý, chováním typický příslušník vojenské šlechty z dhauránského pohraničí - trochu hromotlucký, vojácky rázný, věrný své rytířské cti a povinnostem, otevřeného srdce, dobrosrdečné, avšak nesmlouvavé povahy. Upřímný, spolehlivý a čestný, spravedlivý a přísný k sobě i ostatním - jeho vojáci ho měli rádi a ochotně za ním šli do jakékoliv řeže, před válkou k němu chovali, když ne lásku, tak uctivý respekt i jeho nevolníci, byl k nim shovívavý a neměl k nim žádné přehnané požadavky ohledně roboty a poddanských dávek. Býval i hodně veselý, rád se účastnil všech venkovských trhů a slavností, rád tančil a popíjel, jeho úsměv, v němž už chybělo mnoho zubů - o některé přišel v boji, jiné se zkazily - téměř neustále doširoka roztahoval rysy jeho tváře.

Druhý muž byl sir Dorwen. Byl štíhlý, vysoký, dvacet čtyři let věku. Jeho dlouhé tmavé vlasy mu povlávaly v lehkém vánku kolem tváře, částečně ji zakrývaly. Skrz pohybující se prameny vlasů hleděly na svět kolem sebe tmavé pronikavé a neprůhledné oči, které ho bystře a chytře pozorovaly, aniž by mu jakkoliv dávaly najevo, co o něm soudí mysl ukrývající se za nimi. Tvář mladého muže zvýrazňovaly vystouplé lícní kosti, obvykle bývala hladce oholena, nyní ji však pokrýval několikadenní vous. Nikdo by o ní neřekl, že je nehezká, ačkoli ji rozrývalo několik jizev od dhauránských šavlí, přesto ji její majitel nenáviděl. V každém, kdo sira Dorwena letmo zahlédl, zanechal jeho obličej příznivý dojem, teprve při zkoumavějším pohledu si všiml, že Dorwenova pleť má snědší odstín, než bývá u Veneťana obvyklé, že jeho oči jsou příliš tmavé, příliš šikmé, příliš dhauránské.

Sir Dorwen byl dítětem pohraničí. Jeho matka byla manželkou arlemského zemana, který sídlil ve svém dvorci na březích Karkalu. Tento dvorec byl přepaden a vypleněn jednou z dhauránských nájezdnických skupin, Dorwenova matka byla znásilněna. Přestože Veneťané obvykle děti s dhauránskými rysy považovali za prokleté a posedlé ďáblem a ihned po porodu je zabíjeli, Dorwen jakýmsi řízením osudu zůstal naživu, jeho matka i nevlastní otec ho odmítli utratit jako štěně, za což se jim jejich syn odvděčil nehynoucí nenávistí a záští. Vyrůstal uprostřed pověrčivých Veneťanů, kteří jím opovrhovali, kteří se ho báli, posmívali se mu, považovali ho za zplozence zla. Vyrostl v dospělého muže, v duši zraněného a rozbolavělého, navenek neústupného, zarputilého a krutého. V patnácti letech uprchl mezi kozáky, po vypuknutí války, když se kozáci stáhli za Karkal, narukoval k druhým pemským husarům. Zde na sebe brzy upozornil svou statečností a odvahou, stejně jako krutostí, s níž stíhal a pronásledoval všechny Dhauránce, takže se brzy vypracoval na místo hejtmanova pobočníka a baron pemský ho pozvedl do šlechtického stavu, avšak pouze na jeho nejnižší příčku - stal se jen doživotním rytířem bez léna, závislým na důchodu od svého pána, jeho potomkům žádný titul ani výsady neměly náležet.

V rytíři Arlonovi našel přítele, neboť to byl první člověk v jeho životě, který na něj při seznámení pohlédl, usmál se a potřásl mu pevně rukou. Nic víc. Ostatní se k němu vždy přiblížili, podali mu ruku, pak si uvědomili, že na jeho tváři není cosi v pořádku, a když jim došlo, že má dhauránské rysy, úsměv a upřímnost na jejich tváři nahradila ztuhlá maska překvapení a nejistoty a v očích se jim objevil výraz odporu. V Arlonovi nalezl přítele a otce, několikrát pro něj málem zemřel, aby mu zachránil život - sir Arlon si uvědomil, že Dorwena k němu poutá jakési zvláštní pouto, sám nevěděl jaké. Trochu ho odpuzovala jeho krutost a snaha chovat se venetštěji než sami Veneťané, ale oblíbil si ho. Navíc mu chyběla společnost jeho synů a také věděl, že je jediným člověkem, jenž může Dorwena trochu ovlivňovat a usměrňovat. Proto ho nenechal odejít zpátky do Divokých polí, ale pozval ho do svého sídla.

Z malého vršku, kde oba jezdci stáli, byla ve vzdálenosti několika mil před nimi vidět temná linie stromů, Arlemský hvozd. Kolem nich se rozkládala mírně zvlněná rovinatá krajina pastvin, zanedbaných polí a malých lesů, krajina stvořená a ovládaná člověkem. Dvě míle před jezdci byl vidět cíl jejich cesty - Kaltir. Sir Arlon zavěsil přilbu k sedlu, pohlédl na svého společníka a poprvé za celou cestu se usmál. Dorwen odpověděl povzbudivým pokývnutím. Oba zároveň pobídli své koně a pomalým cvalem se vydali domů.

Jak se blížili, každým krokem byly znát větší a větší podrobnosti pohledu, jež jim skýtala vesnice před nimi. Nad vsí se tyčila mohutná kamenná věž, základ kaltirského opevnění. Nasypané valy a dřevěné palisády obklopující věž byly pobořené. Z malého dřevěného kostelíku, který stával uprostřed návsi zbyly jen ohořelé zbytky zdí. Většina rolnických stavení v Kaltiru byla postavena také ze dřeva a válku nepřežila, jen dva kamenné domy nejbohatších sedláků stály - z dálky bylo vidět, že jejich ohořelé krovy jsou nahrazovány novými. Mezi spáleništi domů vyrůstaly nové provizorní příbytky z větví a slámy, na části polí kolem Kaltiru rostlo velice řídké obilí, napravo dokonce jezdci zahlédli několik kusů dobytka. Zeman Arlon si s nadějí pomyslel, že Kaltir přestál válku celkem úspěšně, na jiných místech arlemského velkovévodství se lidé živili chlebem z rozemleté stromové kůry a polévkou z trávy. Povzbuzen příznivým dojmem pobídl kaltirský zeman svého koně do rychlejšího cvalu.

"Husaři!!" rozlehl se vesnicí křik. Kaltirští vesničané se začali sbíhat na náves, křičeli na sebe a pobízeli se navzájem k většímu spěchu. Na udusané návsi zaduněla kopyta dvou koní. Jednoho z jezdců poznali.

"Pán se vrátil, pán se vrátil!" Vesničané obklopili Arlonova koně, tiskli se k jeho bokům, všichni najednou se ho snažili dotknout, líbali mu ruce, křičeli jeden přes druhého, plakali. Hleděl na ně z výše koňského hřbetu, usmíval se nad přijetím, trochu však bolestně - před čtyřmi lety by ho takto vítalo dvakrát více lidí. Kolik jich asi za tu dobu zemřelo, kolik se jich narodilo přímo do náruče smrti?

"Dost!" třeskl do změti hlasů zemanův ostrý hlas. "Nechejte mě sesednout! Kde je rychtář, kde je Borgan? Otče, rád vás vidím," Pozdravil mladého kněze v hnědé sutaně pokývnutím, seskočil z koně a potřásl mu rukou. "Kde je Borgan?!" rozkřikl se znovu.

"Zde, pane," odpovědělo mu tiché zahuhlání a davem se protlačil starý vyhublý muž, jehož levou stranu tváře poznamenala dhauránská šavle - z Borganova obličeje se na zemana šklebila obrovská červená jizva, ošklivější tím, že ostří zbraně neťalo rovně a čistě, ale sklouzlo po starcově lebce a oddělilo od ní kus masa. Většina ran šavlí byla mířena na hlavu a takových už sir Arlon viděl příliš mnoho, než aby se nad ní zarazil nebo ho nějak překvapila.

"Dorwene, no tak sesedej," obrátil se sir Arlon na rozpačitého Dorwena, kterému nejprve nikdo nevěnoval příliš pozornosti - nyní však stál osamocen uprostřed velkého prázdného kruhu vesničanů, hledících na něj s podezřením a šeptajících své dojmy a obavy. Sir Dorwen s povýšeným a strnulým pohledem ladně seskočil z koně a pevně sevřel rukojeť své šavle. Vesničané před ním opatrně ucouvli.

"Otče Dialone, Borgane a vy všichni, slyšte mě dobře. Toto je můj druh ve zbrani, sir Dorwen, rytíř pemský a nadporučík 2. pemského husarského pluku," zvolal hlasitě sir Arlon, "je to skvělý voják a statečný bojovník, budete mu prokazovat úctu hodnou jeho stavu!" Vesničané a rychtář Borgan se Dorwenovi hluboce uklonili, on jim věnoval úsečné, mlčenlivé pokývnutí hlavou. S otcem Dialonem si potřásli rukama a pevně si pohlédli do očí.

Farář byl asi šest stop vysoký, štíhlé a svalnaté postavy, nyní však pohublé a mírně nahrbené dlouhým strádáním. Jeho oči, stejně jako oči většiny Veneťanů, byly modré. Hleděly na Dorwena klidně a upřímně z jemné a pohledné, trochu pobledlé tváře lemované nedlouhými světle hnědými, téměř plavými, vlnitými vlasy a krátkým plnovousem stejné barvy. V jeho pohledu nebyl pověrčivý strach nebo odpor, ale poctivost a také tázavá zvědavost. Ruka, jež sevřela Dorwenovu, byla drobná, kdysi jistě jemná, nyní však zhrublá prací, na níž se farář spolu se svými ovečkami podílel, její stisk byl pevný. Otec Dialon byl o čtyři roky starší než Dorwen.

"Borgane, připravte nám něco k jídlu, postarejte se o koně. My se zatím s otcem podíváme do tvrze." Borgan přikývl a chvatně začal udílet vesničanům rozkazy. Sir Arlon se vydal směrem k věži, po pravici otce Dialona, po levici sira Dorwena. Kaltirská tvrz patřila mezi největší v okolí, kdysi na ní žilo téměř třicet lidí včetně osmi zbrojných pacholků, svobodníků, kteří měli od zemana propachtována pole a navíc od něj dostávali i žold za strážní službu v pohraničí, jíž byli jako svobodníci povinováni. Dorwen si povšiml mohutných valů, porostlých býlím a mladými břízkami, povalené a hnijící palisády, zarostlého nádvoří a vypálených hospodářských stavení. Z celé tvrze se zdála být v pořádku jenom věž, kde bydlela zemanova rodina - avšak nebylo tomu tak. Dalo se předpokládat, že věž bude vydrancována, vyvrácené dveře tomu nasvědčovaly, ale takovou spoušť nečekal ani sir Arlon, jinak připravený na vše. Dhauránci z věže odnesli veškeré movité věci a potom ji zapálili. Dřevěné krovy dvou poschodí a přízemí shořely, schodiště postavené ze dřeva taktéž, vrchní kamenná klenba se zřítila - zůstaly stát jen metr a půl silné obvodové zdi. Všichni čtyři muži stáli a zírali do kulatého otvoru nad sebou, kterým dovnitř probleskovaly studené paprsky podzimního slunce.

"Nezůstalo tu nic, vůbec nic," zašeptal zeman.

"Něco přece jen ano, vaše paní, než zemřela, mi svěřila do opatrování tu zlatou brož, kterou jste jí před lety koupil v Desoru. Dala mi to, abych ji použil na nákup potravin a nejnutnějších potřeb pro vesničany - ale kde by se zde vzal nějaký kupec?" povzdechl si nešťastně farář.

"Alespoň něco, kde ji máte?"

"Zakopanou v lese, ukáži vám kde."

"Dobrá, na to je čas zítra, dnes mě spíše trápí, kde budeme spát, tahle střecha nad hlavou je poněkud děravá." Sir Arlon opět pohlédl vzhůru.

"Jsem si jist, pane, že vaši poddaní vám a vašemu příteli rádi uvolní svá opravená stavení."

"Jejich nadšením bych si nebyl tolik jist," usmál se zeman. "Kdepak, tam budou spát děti a jejich matky. Každý voják se sice po příchodu z války nejvíce těší na pořádnou postel, ale když tu žádná není…," pokrčil zeman rameny, "bude nám s Dorwenem muset stačit pokrývka na holé zemi. Už jsme na ni za ta léta zvyklí, viďte, pane rytíři?" Dorwen se usmál, na holou zem a hvězdy nad hlavou byl zvyklý od patnácti let, kdy utekl do Divokých polí.

"Otče, podařilo se vám uchovat matriku, vedli jste s Borganem nějaké záznamy?"

"Jistě, ukáži vám je."

"Dobrá, soumrak tu bude každou chvíli, pojďme se najíst a přitom s Borganem budete vyprávět, co se zde po dobu mé nepřítomnosti dělo."

Celý zbytek dne naslouchal zeman vyprávění kaltirského rychtáře a faráře o událostech, jimž nemohl být přítomen. V jeho očích se zaleskly slzy, když vyslechl, jak jeho žena odmítla uprchnout na sever k příbuzným a zůstala s kaltirskými lidmi - byla příliš jemná a slabá na náročný a nebezpečný pobyt ve hvozdu, ač se jí ho všichni snažili ulehčit. Onemocněla a zemřela. Borgan a Dialon vyprávěli, kdo zemřel, komu se narodily děti, zeman pokyvoval jejich vyprávění, občas připojil veselejší vzpomínky na některé své poddané - nikdy jich neměl mnoho, pamatoval si většinu z nich - z původních čtyř set obyvatel Kaltiru jich zůstalo naživu jen sto osmdesát čtyři, jak mu přesně sdělili oba muži - mnoho jich zemřelo hlady a na nemoci, někteří odešli bojovat, když ztratili rodiny, jiní prostě utekli, celá země byla plná uprchlíků bez domova - do Kaltiru se také v průběhu války uchýlilo několik takových utečenců. Zeman je přijal za své, pochyboval, že by se nyní někdo sháněl po svých nevolnících. V Kaltiru nezůstaly skoro žádné děti, byly příliš slabé na strádání, jež jim připravila válka. Potěšující však bylo, že několik žen bylo těhotných nebo mělo nemluvňata, zeman věděl, že velice záleží na jejich přežití - doufal v budoucí růst Kaltiru, zvláště když se vesničanům podařilo zachránit celkem dost dobytka. Pole byla sice čtyři roky neoraná a neosetá, zarostlá plevelem, avšak nesklizené obilí z prvního roku války na nich vytvořilo porost, ze kterého se dalo alespoň něco vytěžit. Zeman navíc věděl, že hrabě desorský, aby udržel své zbídačelé panství při životě, vyšle po řece Karkalu výpravu do bohaté Dirganské říše, která pro něj a jeho vazaly, mezi něž se počítal i baron pemský a tudíž i zeman kaltirský přiveze obilí na zimu i na jarní setbu - hřálo ho pomyšlení na manželčinu brož uchovanou v lese, dirganské obilí totiž nikdy nebývalo drahé.

Když s farářem a rychtářem probrali všechny záležitosti nedávné minulosti a blízké budoucnosti Kaltiru, byl už pozdní večer. Vesničané, skončivší práci na domech i na polích, se shromáždili kolem zemana a jeho druha z války, dychtili po vyprávění o bojích a událostech a zeman jim shovívavě vyhověl, ač byl unaven. Chodil rázným krokem kolem ohně, rozhazoval rukama, barvitě líčil kruté řeže, jež prožil on i Dorwen, přičemž neopomněl mnohokrát zdůraznit Dorwenovy zásluhy a odvážné činy i jeho obětavost, s níž nasazoval svůj život za jeho, připraven jej položit. Dorwen zemanovu vyprávění naslouchal s nehybnou tváří, v duchu však potěšen, když viděl, jak na něj Arlonovi poddaní pohlížejí se stále větším respektem i vděkem za záchranu života jejich pána. Konečně po několika hodinách vypověděl zeman vše, odehnal stále zvědavé vesničany, a spolu s Dorwenem se unaveně uložili k hřejivému ohni, stranou vesnice. Jejich poklidný a tolik potřebný spánek však neměl trvat příliš dlouho.

"Pane, pane, prosím vás, vstávejte!" Sira Arlona vzbudil naléhavý a vyděšený Borganův hlas. Bleskově nahmátl šavli a vyskočil, drže její pochvu v levé ruce. Borgan, s loučí v ruce, polekaně ucouvl a téměř okamžitě se lekl ještě jednou, když zemana jako stín následoval sir Dorwen, jehož šavle se syčivým zazvoněním vylétla z pochvy.

"Co se děje?!" Všude kolem byla tma, již prozařovalo několik loučí, ohniště ještě slabě žhnulo. Dorwen zasunul šavli do pochvy, když kolem sebe nespatřil žádné nebezpečí.

"Slyšíš, Borgane? Co se děje?!!" zvýšil výhružně hlas kaltirský pán. Louče ozařovala Borganovu vyděšenou tvář.

"Ďábel, pane..."

"Cože?"

"Zjevil se ďábel..." Zeman se poněkud uklidnil, znal pověrčivost venkovanů a jejich ochotu vidět za vším neznámým a nepochopitelným nadpřirozené síly.

"Jaký ďábel, Borgane?"

"Luena ho porodila."

"Kdo je Luena?"

"Jedna z uprchlic, přišla před několika měsíci, ani sama nevěděla odkud, už byla těhotná, ujali jsme se jí a ona se nám takhle pomstila, přivedla na svět ďábla v naší..."

"Dost!" zastavil sir Arlon Borganovo drmolení. Začínal tušit, co se stalo, jaký ďábel se narodil - dnes s sebou totiž jednoho přivedl. Aspoň, že pro něj přišli a nezakroutili tomu dítěti krkem z vlastní vůle...

"Tak mi ho pojďte ukázat, toho vašeho ďábla..." Vydal se, následován Dorwenem, ke stavení, kde ležela rodička se svým dítětem.

"Kde je otec Dialon?" ptal se.

"U něj, chtěl dítěti a matce požehnat před smrtí, kdyby náhodou při porodu zemřeli."

"A jak ten ďábel vlastně vypadá?" Všichni vesničané vypadali nějak moc vyděšeně na to, že se narodil poloviční Dhauránec.

"Je strašlivý, metá svýma hroznýma očima blesky, šíří kolem sebe děs a hrůzu..." Aha, raději se spolehnu na vlastní oči, pomyslel si v duchu sir Arlon. Víru v mocnosti pekelné s vesničany nesdílel. Došli k budově, čerstvě opravené stodole bez vrat - vesničané se zabydleli všude, kde se dalo. Před stavením byl shromážděný dav vesničanů, navzájem se překřičujících a dohadujících se, všichni se však drželi dále od vrat, kterými byl vidět malý ohníček v rohu stodoly, jenž ozařoval malou kupku slámy a dvě klečící postavy. Když přišel zeman s Dorwenem, dav ztichl.

"Tak, kde je?" Několik paží se napřáhlo k ohníčku. Zeman vstoupil do stodoly, Dorwen jako jeho stín za ním. Kaltirští nevolníci mlčeli, zvědavi na další události, neodvažujíce se zemana následovat, připraveni kdykoli prchnout.

Zeman pomalu kráčel k ohni, trochu ostýchavě, jako muž nikdy nebyl přítomen žádnému porodu, trochu nejistě, protože postava otce Dialona ani postava ženy, jež pomáhala Lueně rodit, nevšímavě klečely nad rodičkou, zhroucené do sebe, ani jeden z nich nevnímal zemanovu přítomnost, nevzhlédl k němu, nic... Co se to, sakra, děje? Zpomalil chůzi. Nemělo by to dítě aspoň plakat? Proč se ti dva nehýbou? Došel k hromádce slámy, na níž uviděl ležet Luenu s dítětem v náručí. Obě klečící postavy pomalu zvedly hlavy a věnovaly zemanovi nepřítomný pohled, který se vzápětí projasnil, jako by si uvědomily, kde se vlastně nacházejí.

Žena s náhlým strachem v očích vyskočila a s tlumeným vzlykotem a vyděšeným sténáním utekla, otec Dialon znovu otupěl, sklonil zrak a jeho rty se začaly nehlasně pohybovat v němé modlitbě. Sir Arlon znejistěl ještě víc, farář na něj zíral jako na postavu z jiného světa. Ohlédl se po Dorwenovi. Ten přistoupil o krok blíže a zvědavě pohlédl na dítě. Zeman stočil zrak stejným směrem.

Luena ležela na zádech, tělo rovně natažené, na hrudi přidržovala pažemi své dítě. Hlavu měla zvrácenou do strany, oči doširoka rozevřené. Byla mrtvá. Dítě klidně spočívalo na matčiných nehybných prsou, zabalené v cáru sukna, ozařované oranžovým blikotáním ohně. Dorwen si dítě chvíli prohlížel a pak náhle ucouvl, jako by se lekl.

"Co se děje?" zašeptal sir Arlon.

"Nnic...," nepříliš přesvědčivě odvětil jeho pobočník. Zeman se sklonil nad dítětem, aby si ho lépe prohlédl. Nepřipadalo mu ničím zvláštní. Opatrně ho vyprostil z matčiny mrtvé náruče a položil si ho na paži. Poodhrnul dítěti jeho zábal.

"Je to kluk," usmál se na Dorwena. Otec Dialon se probral ze své ztrnulosti a vrávoravě vyskočil na nohy. Prudce napřáhl paži a ukázal na dítě.

"To dítě musí zemřít!" zaburácel. Zeman překvapeně ztuhl. Znal mladého faráře jako klidného, usměvavého a dobrosrdečného kněze, žádného fanatika a paliče čarodějnic - ovšem čtyři roky války mohou každého změnit.

"Proč?" otázal se stroze. Ta otázka jakoby vyvedla kněze z míry.

"Protože to je ďábel!" odpověděl po kratším uvažování.

"Á, tak proto... Děláte si ze mne blázny, otče?!" obořil se na kněze sir Arlon. "Co je to za argument? Copak jste stejný pověrčivec jako ti vesničané venku? Proč je to dítě ďábel, no, řekněte mi to! Opravdu by mě zajímalo, co na tom dítěti shledáváte tak pekelného! Mě připadá naprosto normální!!!" Zeman poslední větou trochu zakrýval svůj skutečný dojem, neboť si povšiml Dorwenova trhnutí při pohledu na dítě. Navíc Dorwenův pohled, když přihlížel hádce mezi zemanem a knězem, v sobě obsahoval jakýsi neurčitý odpor k dítěti a nevědomý souhlas s farářem. To zemana poněkud znepokojovalo.

"Dorwene, co si myslíš o tom dítěti?" Dorwen opatrně přistoupil blíže.

"No...," pohlédl na dítě zblízka a zarazil se, "...mě připadá také normální." Vypadal, jako by se mu při tomto prohlášení ulevilo.

"Slyšíte, otče? Chcete zpochybňovat názor dvou šlechticů? Podívejte se na něj pořádně, muselo se vám něco zdát."

"Ne, ne..., ne...," bránil se farář pohledu na dítě.

"Podívejte se!!!" zahřměl zeman. Farář rychle mrkl po dítěti a okamžitě odvrátil zrak. Pak ho pomalu stočil nazpátek, věnoval novorozenci opatrný pohled, již trochu delší, až se k němu nakonec po krůčcích přiblížil a prohlédl si ho zblízka. Zatvářil se zmateně.

"No tak, otče... Co říkáte?" otázal se sir Arlon.

"Já..., já... nevím...," koktal kněz, "přísahal bych, že... že vidělo...vědělo..., jak..."

"Co vidělo, otče, co vědělo?"

"Nic..., to nic..." Farář si ještě jednou a důkladně prohlédl dítě. "Je skutečně v pořádku, něco se mi asi zdálo..."

"To jsem rád, otče. Pojďme." Zeman vykročil ven ze stodoly.

Předstoupil před hučící zvědavý dav vesničanů. První řady ulekaně ustoupily, když spatřily, že zeman drží v náruči novorozence. Davem proběhl vyděšený šepot.

"Dobře mě poslouchejte!" pronesl hlasitě zeman. Kaltirští poddaní zmlkli.

"Jsem v Kaltiru svrchovaným pánem," pokračoval, "a jako takový zde představuji zákon a zároveň i jeho ozbrojenou paži!" Dorwen si bezděčně položil ruku na jílec šavle.

"Jsem soudcem a zároveň vykonavatelem svých soudů! Proto prohlašuji o tomto dítěti, že je naprosto v pořádku. Nikdo z nás, co zde stojíme, ani já, ani otec Dialon, ani sir Dorwen, jsme na něm neshledali nic podivného, prokletého či pekelného, nenašli jsme žádný důvod, proč by mělo být utraceno!" Dav se rozbručel nesouhlasem.

"Proto," pokračoval zvýšeným hlasem sir Arlon, "přijímám toto dítě do našeho společenství a dávám mu jméno Galven jako mému nejstaršímu synovi na znamení ochrany, jíž se u mne bude těšit!" Předal dítě faráři a rozhlédl se po davu.

"Ty!" ukázal na ženu s velkými ňadry, "pojď sem!" Žena vystrašeně přistoupila ke svému pánu.

"Kojíš dítě, není to tak?!" Žena mlčky přikývla.

"Jelikož Galvenova matka zemřela, budeš kromě svého dítěte kojit i jeho."

"Ne!" zavřískla zoufale žena a padla na kolena, "ne, pane, nebudu kojit malého pekelníka, zhynu a mé robátko rovněž, pane, to nesmíte! Buďte té milosti a nečiňte tak!"

"Mlč! Neposlouchala jsi, co jsem tady říkal?! Není to žádný pekelník!" Přistoupil rozhořčeně ke klečící ženě a vyťal jí políček, až se svalila na zem.

"Uděláš, co jsem řekl! Pamatuj, za to dítě ručíš vlastním životem! Zemře, stane se mu nějaká nehoda, omylem ho zalehneš, spadne na zem či něco podobného a budeš viset! Slyšíš?!" Zeman dobře znal vychytralost vesničanů, s níž se dokázali vyhýbat svým povinnostem. Žena, ležící stále na zemi, zoufale naříkala, ostatní vesničané zaraženě mlčeli, věděli, že se zemanem nejsou žádné žerty.

"A teď všichni spát, rozejděte se, zítra nás všechny čeká mnoho práce!" Kaltirští poddaní se začali loudat na svá lože, diskutujíce o předchozích událostech. Kolem Galvenovy náhradní matky se shromáždilo několik žen a její manžel a všichni se ji jali uklidňovat.

Zeman se obrátil k faráři: "Otče, postarejte se o ni, prosím vás, uklidněte ji, prohoďte s ní pár utěšlivých slov a řekněte jí, že od zítřka nebude muset tolik pracovat a bude dostávat více jídla a také, že její služba nebude zapomenuta a později odměněna. Děkuji vám." Kněz přikývl a odspěchal, stále si nedůvěřivě prohlížeje novorozence ve svém náručí.

"Co tomu dítěti říkáš?" zeptal se sir Arlon svého pobočníka, zatímco směřovali k ohni, kde na ně čekaly vychladlé pokrývky. Dorwen chvíli mlčel, urovnával si myšlenky.

"Abych pravdu řekl, nevím. Když jsme vstoupili do té stodoly a viděl jsem tam tu bábu s knězem, jak nás vůbec nevnímají, skoro jsem uvěřil tomu, že nás čeká něco podivného. Takové myšlenky jsem však hned zahnal, byla to hloupost, jenže když jsem se na to dítě podíval, ono pohlédlo na mě..."

"Cože, těma poloslepýma očima?"

"No... těžko se to popisuje... Víš, v té tmě, při slabém blikotavém ohýnku se mi na chvilku zdálo, když jsem se na to dítě podíval, že můj pohled opětuje, že si mě prohlíží... Trochu jsem se lekl, couvl jsem. Potom při druhém pohledu mi to dítě už přišlo normální, úplně obyčejné pomačkané nemohoucí uslintané škvrně. Co mi však přijde podivné, je skutečnost, že se toho dítěte lekl i ten kněz a ta ženská, co mu pomáhala na svět. A taky Borgan, byl pěkně vyděšený, když za námi přiběhl."

"To je skutečně zvláštní... Mě se ale nic podobného nepřihodilo, nevidím na tom dítěti nic podivného, ani jeho pohled se mi nezdál podezřelým," pravil sir Arlon, když se zabalovali do pokrývek. "Navíc je to novorozenec, ubohé nemluvně, které nikomu nemůže ublížit. Možná ani nepřežije zimu. Necháme věcem volný průběh, zakroutit krkem mu můžeme i později."