Nepoddajné struny měsíční hally se naposledy zachvěly v měkkém souzvuku, než je váhavě utišila otevřenou dlaní. Ozvěna právě dozpívané balady se ještě vznášela ve věčném šeru vysoko mezi hlavicemi mramorových sloupů, když ji náhle zaplašil hlasitý potlesk a uznalé mručení, jak se posluchači probírali z okouzlení. Omámeně potřásla hlavou, aby se zbavila smutku vyvolaného tragickým příběhem, a něžně pohladila štíhlý krk hally, než ji opatrně podala čekajícímu Ertii. Při pohledu na křehký pětistrunný nástroj v tlapách ještěřího muže ji zamrazilo v zádech, ale když gardista bez nehody stanul u stěny vedle dveří, přestala na hallu myslet. Ewart stojící za křeslem místodržícího měl varovně vztyčené uši, jeho pán se začínal nudit.

Znechucena tupostí dračího vládce si uvolnila několik tenkých pramínků ze složitého účesu na temeni, ve stejný okamžik se vzduch v sále zachvěl temným duněním. S veselým úšklebkem udeřila otevřenou dlaní do hladké podlahy, na které dosud seděla, než vyskočila vysoko do vzduchu. Hedvábí zašelestilo a prudký pohyb uvolnil zajištěné nákotníčky; ještě než dopadla na zem, stačila si uvolnit černý praporec dosud omotaný kolem pasu místo šerpy. Jemná látka se poslušně složila do tvaru lotosového květu, aby v příštím okamžiku vzlétla v podobě motýla vysoko nad hlavy užaslých dvořanů. Jiltar téměř neznatelně přimhouřil oči, zřejmě upoutala jeho pozornost.

Při tanci ve víru černého šepotu a stříbrného zvonění si prohlížela osoby v sále. Poblíž stupínku, kde seděl v bohatě vyřezávaném křesle místodržící s věrným hagunským otrokem za zády, postávali dva zachmuření bojovníci se stejnou kresbou na šupinaté kůži, zřejmě jeho nejstarší synové. U oken probíraly dvořanky obklopené lidskými otrokyněmi palácové klepy, důstojníci místní císařské posádky sváděli ženskou část Jiltarovy početné rodiny nebo sledovali její tanec.

Kromě místodržícího a dvaceti strážců číhajících ve stínech kolem stěn neměl nikdo zbraň, dokonce ani důstojníci si nesměli ponechat své dlouhé obřadní nože, aby jimi nemohli na Jiltara zaútočit. Jeho chorobný strach z útoku byl znám i u císařského dvora na vzdáleném Belveru a vzhledem k tomu, že vládl s krutostí neobyčejnou i u Ertii, se jeho obavám nedivila. Země byla sice už víc jak dvě stě let součástí obrovské mezihvězdné říše Ertii a těch pár tisíc lidí, co přežili její dobývání, bylo pro svou zručnost žádaným zbožím na všech ostatních světech, takže jich na domovské planetě moc nezbylo, ale k povstáním čas od času docházelo. Dokonce i tady na samé hranici říše, kde se lehce mohla zvrhnout v novou válku o planetu.

Navíc každý místodržící většinou získal své postavení až po smrti předchozího vládce, pokud ve vyprovokovaném souboji sám nezemřel. Jiltar se právě této skutečnosti obával asi nejvíc, sám se přeci zmocnil vlády ihned po zabití vlastního bratra. Nevěřil ani vlastním synům - přeci jen to byla rodina. Nikdo mu nemohl zaručit, že ho neodstraní, jak to udělal on s Akhlem.

Tichým lusknutím prstů dala pokyn neviditelnému bubeníkovi, který se ukrýval v kterémsi tmavém koutě, aby zrychlil. Jiltar se v křesle prudce narovnal, vojáci kolem ní vytvořili mlčící kruh. Dokonce i jindy netečný Ewart překvapeně zamrkal, když předvedla dokonalou otočku Plynoucí vody, kterou při soubojích používali jen ti nejlepší válečníci.

Plně se soustředila na svištění hedvábí kolem těla a na neznatelné rýhy v mozaikové podlaze pod bosýma nohama, podle nichž se v prostoru instinktivně orientovala, nehybní Ertii pro ni přestali existovat. Matně si uvědomovala, že by ji mohli uvěznit ve snaze zjistit, kdo naučil pětiprstou bojovat jako Ertii, ale teď tomu nevěnovala pozornost. Divoce vykřikla v jazyce dravých ptáků, aby umlčela rachotící buben, v příštím okamžiku vzlétla s praporcem rozprostřeným nad hlavou místo křídel.

Sténající čas se zpomalil, zostřenými smysly vycítila přítomnost smrti. Dvanáct temných stínů se kradlo sálem za zády nic netušících dvořanů, strážci zaujati jejím tancem neslyšně umírali s podřezanými hrdly. Ewart se bez varování sesul k zemi, aniž by si toho Jiltar všiml, dokud přímo před ním nestanul jeden z útočníků, aby ho nepříliš uctivým gestem vyzval k souboji.

Ertii odpověděl nenávistným zasyčením a zábleskem zakřivené čepele svého nože v prudkém výpadu, ale vyzyvatel mrštně uskočil dozadu. Jiltar se vymrštil s vítězným úšklebkem z křesla, v příštím okamžiku klesl s probodnutým srdcem na kolena, v koutku širokých úst se mu objevil krvavý pramínek. Nevěřícně pohlédla na široká záda nového místodržícího, pak se ozvalo tiché zadrnčení tětivy, kterou opustil právě vystřelený šíp.

Bez přemýšlení se po letící střele natáhla, až praporec na protest zaševelil jako hadí kůže v horkém pouštním písku. Stačil letmý dotyk konečky prstů, aby se šíp vychýlil z dráhy a zapadl neškodně do šera v koutě sálu. Porušení křehké rovnováhy ale vedlo k pádu, při kterém si snad zlomila kotník. Bolestí se na podlaze schoulila do klubíčka, přestože kolem postávalo příliš mnoho rozzuřených Ertii. V žebrech jí explodovala ohnivá koule, zády projel ledový nůž, neměla už sílu se ani nadechnout. Ještě ucítila na rameni dlaň s lidskými pěti prsty, pak ji pohltila temnota.

Probrala se o něco později na jednom z mnoha pohodlných lehátek stojících pod okny, kterými do sálu nakukovaly první sluneční paprsky, před ranním chladem ji chránil její vlastní plášť. Kvůli obvazu na hrudníku dýchala jen opatrně, pevně stažený kotník měla podložený měkkým polštářem, na stolku vedle lenošky si všimla poháru z jemného křišťálu zpola naplněného červeným vínem. Zamyšleně přelétla pohledem prázdný sál, který už otroci stačili uklidit, než se opatrně nadzvedla na loktech.

Bodavá bolest jí okamžitě připomněla, kam všude ji zasáhly kopance pomstychtivých Ertii. S tichým povzdechem se svezla zpět. K soubojům o titul místodržícího docházelo při každé vhodné příležitosti a nikdo nevěnoval pozornost způsobu převzetí moci, ale v noci ji vojáci chtěli zabít, jako by byla za Jiltarovu smrt osobně zodpovědná. Ještě dlouho bude novému místodržícímu vydána na milost; každý rychlejší pohyb jí způsoboval téměř nesnesitelnou bolest.

Náhle zaslechla neznatelné zaškrábání drápů na ohlazeném mramoru. Instinktivně se zvedla do sedu, ale nejstarší Jiltarův syn už stanul nad ní. Neubránila se tichému výkřiku, když ji se škodolibým potěšením udeřil, na tváři ucítila pálící obrys jeho tří prstů. Omámená bolestí zaútočila, ale Artas ji bez obtíží srazil na zem, až prudce zalapala po dechu; kterési žebro s konečnou platností povolilo.

Odkulila se stranou, aby aspoň na chvíli unikla z drakova dosahu, a bokem narazila do něčích nohou. Nesouhlasně zavrčela, když se nad ní objevil další ještěr, místo očekávané bolesti však ucítila na krku nepatrné píchnutí, jak tenká jehla projela kůží až k žíle.

Při představě, že by měla být zbavena vůle nějakou drogou, ji ovládla zlost. Poctivě si svobodu vybojovala v Aréně a nikdo nemá právo zacházet s ní jako s otrokyní! Hranou dlaně sekla neopatrného draka ze strany do nechráněného krku a druhou rukou ho udeřila do hrudi těsně pod poslední žebra, než se ztěžka postavila.

V hlavě jí okamžitě začalo hučet menší rozbouřené moře, nateklým jazykem si několikrát marně přejela po suchých rtech, ale snažila se slabost překonat. Artas ležel na zemi v kaluži vlastní krve, přestože jeho bratr, který se jí svíjel u nohou ve snaze popadnout dech, u sebe neměl nůž. V okolních stínech se ukrýval ještě někdo třetí.

Udělala několik vratkých krůčků směrem ke dveřím, než se bezvládně sesula přímo do náruče černovlasého muže, který se za ní náhle objevil. V teple a bezpečí lidského objetí už neměla sílu vzdorovat, tělo omámené silnou drogou si žádalo odpočinek. Ospale si opřela hlavu o rameno zahalené blankytně modrou šerpou pozemského místodržícího, ani se nebránila, když někdo začal letmými dotyky zkoumat její pochroumané tělo. Byla příliš unavená, než aby byla schopna vůbec pochopit, co se s ní děje.

Valerius zamyšleně pozoroval mladého lékaře z národa Utholů, jak jemně prohmatává tvrdě spící tanečnici zraněný kotník, otroci už mezitím rychle odklidili chladnoucí tělo. Gerbal seděl opodál na lenošce, a zatímco mu štíhlá Laranka se smutnýma očima masírovala pochroumanou paži, tiše nadával na nevyzpytatelné pětiprsté.

"Kloub není rozdrcený, můj pane," promluvil nakonec Uthol s vážnou tváří, tenká hlavová chapadla se mu pomalu vlnila kolem tváře. "Pokud nebude s nohou hýbat, kosti samy srostou. Jestli proti tomu nic nemáš, nechám paní Anatheu přestěhovat do svého domu."

"Potřebuje snad tvůj přímý dohled?" zamračil se nový místodržící. Lékař polekaně přitiskl chapadla k hlavě:

"Ne, můj pane," začínal se obávat o osud neobyčejné tanečnice. Jiltar si liboval v týrání bezmocných, tenhle nový vládce Země je možná ještě horší.

"Tedy může zůstat v paláci. Myslím, že mí lidé na ni dohlédnou stejně pečlivě jako ty. Děkuji, můžeš jít," propustil ho kývnutím hlavy, než se sklonil s téměř neznatelným úsměvem nad spící dívkou, aby ji v náruči opatrně zvedl z lehátka. Uthol překvapením neznatelně pobledl, ale neodvažoval se naznačit své rozpaky, dokud nový místodržící neopustil trůnní sál.

Gerbal stáhl štíhlou stromovou vílu k sobě do klína a něžně ji políbil na mechově zelené rtíky, než si všiml zamračeného výrazu opodál stojícího přítele. Asi pět vteřin si v duchu nadával pro vlastní hloupost, ale pak se na otrokyni ve své náruči naposledy usmál a poslal ji pryč, aby si s Orxylem mohl promluvit.

"Když si s něčím nevíš rady, připomínáš špatně vyrobenou sochu ternenského boha moudrosti," opřel se pohodlněji o polštáře. Modravá hlavová chapadla ztuhla Utholovi v neproniknutelné změti, jemná pokožka se pod oděvem zakalila do ocelové šedi, dlouhé drápy na prstech spojených plovací blánou se lékaři mimovolně vysunuly do bojové pozice. Gerbal dobře věděl, že pod volnými šaty z usušených řas se Orxylovi určitě vlní skřele teď nepoužitelných žaber. Tahle klidná rasa obojživelníků tak obvykle reagovala - změnila se v nebezpečné bojovníky.

"Nad čím přemýšlíš?" natáhl se po zapomenutém poháru a spokojeně mlaskl. Místní vína jsou stejně nejlepší v celém kvadrantu, nevyrovnají se jim ani jemné likéry z Belveru.

"Mám obavy o paní Anatheu," uklidnil se lékař konečně, přestože se mu chapadla ještě nepodařilo rozplést a musel si pomoci prsty. "Co s ní chce místodržící udělat?"

"Valerius?" roztáhl Gerbal zubatá ústa do širokého úsměvu. "Bude ji rozmazlovat a hýčkat, aby rychle zapomněla, že je zraněná díky jemu. Při plánování souboje jsme nepočítali s Artasem a jeho přáteli. Sám nevím, proč tolik toužil po její smrti," rozhlédl se, jestli někde poblíž není ještě další víno, ale musel smutně konstatovat, že až na tu jedinou číši otroci svou práci odvedli dokonale.

"Tys věděl, co se chystá?" Udivený Orxyl vypadal ještě legračněji, jak dokázal během vteřiny zbělat.

"Sám bych strýce nikdy nepřemohl. Kdyby se mi to i nakrásně podařilo, Artas by se na mne okamžitě vrhl a roztrhal by mne. Takhle jsem nejlepším přítelem nového místodržícího, který pomstil otce za mne, a nemusím si po zbytek života lámat hlavu se státními záležitostmi. Chci se totiž dožít velice vysokého věku," povzdychl si slastně při kratičké vzpomínce na křehký půvab Laranky, která jistě čeká v jeho komnatách. Kvůli možným komplikacím by po početí museli opustit Zemi, kde dítěti i matce mohli lékaři poskytnout jen základní péči, ale na orbitální stanici by si oba aspoň užili krásného výhledu na modrou planetu.

"Neřekl jsi mi, že byl Akhl tvým otcem," vyrušil ho rozmrzelý Orxyl ze sladkého snění.

"Ty ses také nezmínil, jak dobře Anathea ovládá ertiijský způsob přímého boje," zvedl se Gerbal s úšklebkem z lenošky a objal přítele kolem ramen, přestože zápachu moře, linoucího se z lékařova oděvu, nijak zvlášť neholdoval.

"Zajímalo by mne, kterou kost Valovi zlomí jako první, až ji bude žádat o ruku. Podle těch pár záznamů, co se mi podařilo na Paraxu sehnat, vyrostla naše půvabná tanečnice u majitele jedné z Arén a při každém ohrožení své svobody se hned poohlíží po bojovém noži. Val se rozhodně nebude nudit," usmál se škodolibě při vyhlídce na svatební noc v ložnici nového vládce Země.

Orxyl myslel na něco jiného. Když se prvně setkal s místními lidmi, měl jedno z řídkých vidění. Možná se ještě on dožije dne, kdy budou Ertii nuceni vzdát se tohoto pracně získaného hvězdného systému a všech lidských otroků. Země je už nyní v rukou člověka, který s převahou zvítězil nad drakem, další události na sebe nejspíš nenechají dlouho čekat. Gerbal má pravdu, nudit se nebudou. Nikdo, protože včerejší představení krásné Anathey byl jen předzvěstí mnohem zajímavějšího tance.