Cch se beze spěchu usadil na polštáře ve své lóži a spokojeně se zaposlouchal do hromového dunění, jak diváci bušením těžkých dřevěných holí do podlahy žádali smrt poraženého otroka. Aréna dnes byla obsazena do posledního místa včetně předplacených lóží a lidé se dostávali do varu, jak se blížil ohlášený souboj jeho favoritky, ale Cch zůstával klidný. Lukoris si dokázala poradit i s obrovitými čtyřrukými Haguňany, jak se na vlastní kůži nejednou přesvědčil, a teď po těhotenství se zdála být ještě divočejší. Možná by zvítězila i proti přesile tři na jednu, tolik toužila po svobodě pro svou dceru.

Kývnutím hlavy stvrdil vítězství zadýchané Sanjin, jejíž písková srst byla nepěkně pocuchaná a místy dokonce slepená její vlastní krví nebo mízou poraženého stromaře, a kulhající bojovnice za hlasitého provolávání slávy doprovodila tělo svého soupeře do zákulisí. Otroci rychle posbírali uťaté šlahouny, kterými dokázal každý Swinthillan svou oběť během okamžiku uškrtit, tmavé skvrny překryla nová vrstva bílého písku. Zítra se bojiště bude muset pečlivě vyčistit.

"Někdy bys mohl Sanjin postavit proti své favoritce," ozval se z vedlejší lóže Dror.

"Lukoris dnes bojuje naposled. Až získá svobodu, už ji do ničeho nemohu nutit," pozdravil Cch hosta nepatrným kývnutím hlavy a zároveň si položil dlaně obou párů rukou na kolena a stehna, aby byly vytažené drápy dobře vidět.

Ertii se zdvořile usmál, ale více se neodvážil bývalého otroka a nyní váženého majitele Arény dráždit. Bylo veřejným tajemstvím, že Cch i přes svůj pokročilý věk osobně trénuje všechny své elitní bojovníky. V Aréně vítězili pravidelně i při oslavách císařových narozenin nad osobními strážci paraxského Emiri.

Uctivé ticho, které se rozhostilo při příchodu štíhlé Svály, vyvolalo v Cchovi vlnu pýchy. Budoucí favoritka byla už teď známá svou vražednou rychlostí a Lukoris se kvůli dítěti už rok neobjevila v Aréně. Mezi sázkaři kolovaly o důvodech její dlouhé nepřítomnosti nejrůznější dohady, protože kromě úzkého kruhu zasvěcených nikdo o jejím těhotenství nevěděl, a teď si ani zkušení válečníci neodvážili vsadit na jistý výsledek. O dnešním souboji se bude ještě dlouho mluvit!

Lukoris v plášti z kůže ktirnských ohnivých ještěrek hrdě vstoupila na bílý písek a úklonou pozdravila svou soupeřku, vlny bohatých černých vlasů výjimečně sepnuté pouze diamantovými sponami. Diváci hlasitým pokřikem zdravili svého miláčka, až se horký vzduch chvěl, dvě otrokyně nabídly bojovnicím zbraně. Cch počkal, dokud Lukoris neodloží opalizující plášť, pod nímž měla stejně jako Svála stříbrný hrudní pancíř a krátkou koženou suknici, pak táhlým výkřikem zahájil boj.

Ještě před odchodem do lóže oběma ženám důrazně přikázal, aby byly opatrné, ale jak teď s napětím sledoval oslnivé víření jejich nožů, očividně se rozhodly neposlechnout. Čepele na sebe bez ustání hlasitě narážely, jak se pevně stojící bojovnice marně snažily jedna druhou zasáhnout, občas měl Cch pocit, že slyší i víření jejich paží.

"Ani jedna nehodlá ustoupit!" zaslechl Drorovo uctivé zašeptání a rychle na Ertiiho pohlédl. Drak stejně jako zbytek Arény vnímal jen ozářené postavy uprostřed kruhu, nejspíš si ani nebyl vědom, že své myšlenky vyslovil nahlas.

Náhle od sebe ženy s hlasitým výkřikem odskočily, nože zabodnuté až po zdobené jílce v písku, a v rukou se jim objevily dvoumetrové, prst tlusté tyče ze železného dřeva. Cch stejně jako další válečníci překvapeně vyskočil na nohy. Těžké bojové hole směli používat jedině Haguňané! Přesto Lukoris svou zbraň s hlasitým hvízdáním roztočila nad hlavou a Svála se ihned přidala. Hledištěm zaznělo pochvalné mručení, ale okamžitě utichlo, jakmile do sebe hole poprvé s kovovým zazvoněním narazily.

Obě měnily bez varování směr svých úderů, střetávaly se na písku i ve vzduchu a praštění těžce namáhaného dřeva doléhalo až k nejvýše položeným místům. Cch se už napůl zvedl s úmyslem zápas ukončit, než se mu obě ženy navzájem zmrzačí, ale zase klesl zpět, uchvácený rychlostí, s jakou na sebe hole dopadaly.

Smrtící tanec se v příštím okamžiku zastavil a hole zmizely. Bojovnice, zadýchané jen minimálně, trpělivě počkaly na opačných stranách kruhu, až je rychle přivolané otrokyně zbaví zbroje. Teď proti sobě stály beze zbraní, oblečené jen do propocených tunik, ale Ertii měla aspoň své šupiny, kdežto Lukorinu jemnou pokožku nechránilo vůbec nic.

Přesto se na sebe v tichém výkřiku vrhly. Zelené tělo se vysoko ve vzduchu střetlo s bronzovým, do napjatého ticha zaznělo suché zapraskání a ženy nepříliš elegantně dopadly vedle sebe do písku. Lukoris v pokleku ztěžka oddechovala, ale byla to Svála, kdo nemohl pokračovat vinou přeražené nohy. Souboj skončil.

Ohromený dav se konečně za šíleného řevu probral, přibíhající otroci pomohli vítězné Lukoris vstát, Cch naprosto nedůstojně seskočil z lóže přímo do uličky v přízemí hlediště, aby před svědky věnoval Pozemšťance svobodu. Ve všeobecném jásotu si nikdo nevšímal ponurého ticha v lóžích, patřících vznešeným hostům z Belveru, ani právě propuknuvší rvačky u Brány cti, kde se přiopilí Ertii rozhodli ztrestat pár neurvalých žoldáků, kteří se bezohledně drali ven ještě před vítězkou. Právě se zrodila nová legenda!

Když se v šeru zablesklo, Cchova první myšlenka patřila Lukoris, nesené nadšeným davem k Bráně cti. Rychle se zvedl z písku vedle klející Svály, které lékaři dosud nedovolili připojit se k průvodu, protože čerstvě srostlé kosti ještě nebyly dostatečně pevné, ale rázová vlna ho okamžitě srazila zpět. Přes oba se přehnal horký dech nehmotné bestie, země se divoce otřásla a nastalo strašidelné ticho.

Cch se pomalu posadil, ale navzdory bolavé hlavy divoce vykřikl. Obrovská brána z drahých dřevin a žíhaného železa zmizela, pohřbená i s lidmi pod ohromnou hromadou sutin, v masivní zdi budovy zela široká průrva. Roh střechy trčel mrtvě do nočního nebe, přestože ho už nic nepodpíralo, nad hrůzostrašně tichým závalem se vznášela jen oblaka prachu.

"Lukoris!" zašeptala v hrůze Svála, levou tvář zalitou vlastní krví z dlouhého šrámu, způsobeného odletující štěpinou nálože, pak se bez přemýšlení vrhla k sutinám. K ochromenému Cch konečně pronikl jekot poplašných sirén, praskání malých ohníčků všude kolem i vzrůstající hluk, jak živí vstávali z prachu.

Pozdější vyšetřování potvrdilo Drorova hořká slova nad Lukoriným polámaným tělem, když ji po třech hodinách horečného pátrání něžně přenesli na písek:

"Císařovi rádci dobře věděli, že dnes zvítězí, ale chtěli se za každou cenu pomstít za všechny prohrané zápasy! Připevnili nálože na Bránu cti, aby si byli jisti, že zemře ještě v Aréně!" zahrozil rozčilený Ertii směrem k lóžím belverských šlechticů a bojovníci, kteří přežili výbuch, ho nenápadně obstoupili, aby se snad na někoho nevrhl.

Zachmuřený Cch, který dosud nepromluvil, přikryl Lukoris jejím pověstným ohnivým pláštěm a ztěžka se postavil. Kolem se shromáždili všichni přeživší válečníci a obyvatelé Arény, záchranáři dokonce přestali na chvíli vyprošťovat další těla, když právě vycházející slunce rozzářilo šupiny na zahaleném těle.

"Lukoris nezemřela. Navždy bude žít v písních mého rodu. Její jméno ať je jménem té, kterou bojovníci Arény prosí o odvahu, čest a sílu!" zachvěl se vzduch kolem obrovitého válečníka, jak Cchův hlas nabíral na síle během písně za mrtvé.

Drora navzdory smutku a vzteku náhle napadlo, kdo se postará o dítě, když Lukoris zemřela dříve, než mohla překročením prahu Brány cti definitivně získat svobodu. Pozemšťané jsou sice vysoce ceněným zbožím, ale kdo by stál o tak malého drobečka, kterého musí prvních deset let nejprve vychovávat?

Vzhlédl a koutkem oka zachytil přítelovu mohutnou chlupatou postavu, tehdy pochopil. Cch se už postará, aby si malá Anathea v Aréně vydobyla, co jí mělo po právu náležet už dnes.

Sanjin v doprovodu dvou stromových víl dokulhala honosně vyzdobenou chodbou ke dveřím největší lóže, tiše zaškrábala drápy na hladké dřevo a už sama vstoupila do šera a hluku. Stále ještě nepříjemně rychlá Svála se mlčky zvedla, aby ji doprovodila k volnému místu hned u nízkého zábradlí, stářím šedivý Cch uznale pokýval hlavou nad dalším vyhraným zápasem, protože v panujícím hluku se ani nedalo mluvit. Sanjin přesto co nejvíce zakřičela přítelkyni do ucha:

"Je tady?"

"Kdo?"

"Anathea! Zase utekla z paláce!" rozkašlala se Sanjin, jak se unavené hlasivky odmítly více přepínat, a byla nesmlouvavě usazena na polštáře, až čerstvě zašitá rána ve stehně zabolela na protest takovému zacházení. Svála ještě cosi nesrozumitelného křikla na Drora ve vedlejší lóži a vztekle třískla při svém odchodu dveřmi.

"Naše ještěrka nejspíš zatoužila po dračích křídlech," prohodil Cch, slepé oči upřené do právě vyklizeného kruhu. Sanjin na svého pána nechápavě pohlédla, zatímco se diváci částečně uklidnili před dalším soubojem.

"Vážený Pterr ji zřejmě poctil svou další uštěpačnou poznámkou o rozmazlování pouhé otrokyně, pro kterou jsou všechna studia stejně jen ztrátou času. Sama dobře víš, jak je Anathea na podobné řeči citlivá," pokrčil Cch klidně rameny. "Vlastně můžeme být rádi, že zatím pokaždé utekla sem do Arény, místo aby tomu nafoukanci na místě zlámala všechny kosti."

Sanjin mu v duchu dala za pravdu. Anathea získala po matce tajemnou krásu, lásku k tanci i vražedné instinkty, vypilované životem mezi bojovníky k dokonalosti. Už teď na prahu dospělosti se mohla směle postavit dokonce i jí. Jediným důvodem, proč dosud nebojovala v Aréně, byla Cchova nepochopitelná tvrdohlavost, s níž její první zápas neustále oddaloval.

Přátelé se zanedlouho vrátili. Sami. Svála cosi výhružně zamumlala směrem k méně přepychovým lóžím belverských šlechticů na opačné straně Arény, než zlostně klesla na polštáře vedle únavou dřímající Sanjin, Dror se radši usadil vedle křesla tajemně se usmívajícího Ccha.

"Proč je tak naštvaná? Anathea přeci nezmizela poprvé!" naklonil se přitom k příteli.

"Dnes je to přesně dvacet let od Lukoriny smrti."

Více nebylo stejně potřeba dodávat, protože otroci už rozprostřeli nad drobnými oblázky bojiště plachtu, na niž brzy nasypali půl metru bílého, místy zaschlou krví zčernalého písku. Na holé stěně nad Bránou cti se rozvinul prapor s Lukoriným nadživotním portrétem, malý reflektor rozzářil všechny medaile na hrudi stojícího vládce Paraxu.

Svála pronesla něco hodně sprostého na adresu svého milovaného bývalého pána, který se tiše pochechtával někde v šeru za jejími zády, a naklonila se dychtivě nad zábradlí, aby jí neuniklo to nejdůležitější z jinak nudného proslovu:

"…a z úcty k mrtvé válečnici, které bylo tak krutým způsobem odepřeno žít mimo zdi Arény, přestože získala svobodu podle všech zákonů, Jeho Veličenstvo císař Jorak souhlasí, aby dnes Anathea, dcera Lukoris, hájila matčinu i svou svobodu. Soupeřem jí bude Ertii Jeroen, syn hlavního iniciátora útoku!"

Místo očekávané vřavy nastalo překvapené ticho, když dosud neznámá dívka v šelestícím plášti z kůží ktirnských ještěrek vstoupila bosýma nohama na bílý písek, na němž bojovala i Lukoris. V porovnání s dvoumetrovým drakem na opačném konci kruhu, kde si sebevědomě pohrával s bojovým mečem svého rodu, vypadala Anathea křehce a zranitelně. Ovšem jen do chvíle, než jí tytéž dvě Swinthillanky, co předtím Sanjin doprovodily do lóže, nesundaly z ramen plášť.

"Tys to všechno naplánoval!" zasyčela Svála znechuceně směrem k Cchovi, když spatřila v ničím nechráněných rukou svého miláčka hagunskou bojovou tyč.

"Mít nůž, prostě ho po soupeři hodí a máme po zábavě," pochopil i Dror volbu zbraně. "A naopak úplně neozbrojenou bys ji tam nepustil ani ty, takový blázen zase nejsi."

"Možná, možná ne. Nechce soupeře zabít, když se provinil jen tím, že je synem svého otce," přikývl Cch pomalu a rukou dal překvapené Sanjin znamení, aby tento souboj zahájila svým výkřikem ona.

Ostrá čepel a tenká hůl na sebe narážely v nepřetržitém sledu jen asi prvních deset minut, kdy polonahá dívka lehce uhýbala Ertiiho ranám ve složitém tanci rozpuštěných dlouhých vlasů a zdánlivě zpomalených výskoků. Pak se netrpělivý Jeroen přestal plně věnovat svištící holi, unavil se přílišným množstvím zbytečných pohybů a nakonec začal dělat chyby, čehož Anathea využila k útoku.

Jednotlivé rány zazněly téměř jako jedna, když těžká hůl v rychlém sledu dopadla na Ertiiho lokty a kolena. Ozvěna se odrážela od střešní kopule ještě chvíli po tom, co bezmocný drak padl s rozdrcenými klouby do písku před zadýchanou dívkou. Anathea před zraky několika set diváků zvedla Jeroenův meč, na znamení pohrdání přelomila v holých rukou posvátnou čepel a nepotřebné kusy kovu odhodila do písku vedle bolestí polomrtvého Ertiiho.

Kdosi, snad paraxský místodržící, krátce mlaskl na souhlas, jinak panovalo v Aréně naprosté ticho, když vykročila s hlavou sklopenou únavou k Bráně cti. Těsně u ohromných desek se zastavila, aby naposledy pohlédla na matčinu tvář s vítězným úsměvem na rtech, pak po ní na dveřích zůstaly jen krvavé otisky pořezaných dlaní.

"Pojďme domů," zvedl se Cch pomalu. Svála mu automaticky namítla rámě, zatímco Dror galantně pomáhal vstát uslzené Sanjin. Ostatní diváci se už také pomalu a za tichého šepotu rozcházeli, skupinka zachmuřených Ertii pospíchala v jednom hloučku se zdravotníky k přemoženému Jeroenovi. Otroci bez ohledu na množství zaražených pohledů začali shrnovat písek zpět do sudů, aby ho konečně mohli po tolika letech skladování rozsypat na místě bývalé Arény, která musela být kvůli příliš rozsáhlému poškození stržena.

Jen Lukoris se dál tajemně usmívala, v šeru nad Bránou cti podobná spíše stromové víle, a rudá krev její dcery jako by se vpila hluboko do dřeva - snad aby všem dalším válečníkům připomínala, čím museli svou svobodu zaplatit.