Nikdy jsem neočekával, že se stanu hrdinou. Vůbec jsem netoužil o tom, že se vydám za hranice své vesnice, natož abych chodil do Temnolesa vraždit Orky. Největší dobrodružství pro mne vždy bylo chodit do taverny poslouchat dobrodružství potulných hrdinů.

Týden před Belathainem, svátkem začátku léta, se mi ale navždy změnil život. Měl jsem uškudleno pár měďáků na těch šest piv, co vždycky urazím, a tak jsem zase šel do hospody. Vycházel jsem až hodinu po setmění, protože jsem měl již odkoukáno, že to je zábava již v plném proudu, ale je stále kam si sednout. Když jsem se blížil k hospodě, tak jsem očekával již z dálky slyšitelný hluk, ale tentokrát bylo ticho.

Vešel jsem do hospody. Moji kamarádi - zdejší štamgasti byli již uvnitř a samozřejmě pár lidí z vesnice. Zraky všech se upíraly ke stolu, který již tradičně býval vyhrazen náhodným dobrodruhům. Všech šest míst bylo již obsazeno.

Nejprve jsem si prohlédl skupinu. Člověk, zřejmě hraničář, druhý člověk - od pohledu kovář, jeden barbar, dva Elfové a jedna Elfka. Tiše seděli u stolu a sledovali mne. Až teď jsem si uvědomil, že stále stojím ve dveřích a zvědavě na ně civím. Už jsem si chtěl nenápadně sednout, když v tom jsem spatřil to, čeho se všichni ostatní obávali.

V rohu místnosti poblíž stolu stála hůl. Nebyla opřená, prostě jen tak stála. Její vrcholek byl zakončen vyřezávaným pařátem, který svíral diamant jako pěst. Kovář si všimnul, že civím na hůl a oslovil mě: "Hej, ty, vesničane! Chtěl bys ten diamant? Tak pojď a šáhni si na něj!" Zbytek skupiny se začal smát. Jako omámený jsem šel pomalým krokem ke stolu dobrodruhů.

Cestu mě zatarasil šenkýř. Ukázal mi spálenou pravou ruku a řekl mi: "Nezkoušej to. Je zakletá." Já jsem jej ale vůbec nevnímal a obešel jsem jej. Mé oči byly upřeny na jedinou věc v hospodě. Na tu zatracenou hůl. Už jsem byl jen pár sáhů od hole. Diamant začal slabounce svítit.

Napětí v hospodě by se dalo krájet. Zřejmě již všichni zkusili sebrat ten diamant, za který by se dalo koupit království, sáhnout. Teď byli všichni napjatí. Jak dopadnu já. Udělal jsem krok téměř na dosah k holi. Diamant vydával záři větší než louč.

Natáhnul jsem ruku k holi. Jen pár palců mě od ní dělilo. Diamant začal svítit silně jako slunce. Jeho bílá záře mě téměř oslepila. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem začal vyslovovat divná slova: "Orth El Uth Ethwis Urtwas Hest Di Enve. Orth El …" Stále jsem omílal slova v jazyce, kterému dodnes nerozumím. Hůl zhasla. Poté se vznesla do vzduchu a proplula těch pár palců k mé ruce. Chytnul jsem ji.

Jako omámený jsem hůl chytil i druhou rukou a vítězně jsem jí pozdvihl nad hlavu. Celá hospoda obdivně vzdechla. "Nemožné." Prohlásila Elfka. Jeden host se zdvihl a řekl: "Teď platím jednu rundu!" Hospoda najednou zarámusila a hluk již neustal. Nikdo se již o mne nezajímal. Záhada s holí byla vyřešena, a to se musí zapít.

Ani jsem se skupiny neptal, jestli si mohu přisednout, prostě jsem si sedl. Hůl jsem zase postavil do toho rohu. Barbar nechal přinést jednu rundu piv a začali jsme se spolu bavit.

"Musíme ti něco říct," řekl barbar a pokynul Elfce, aby pokračovala: "Tahle hůl patřila černému mágovi, který sídlil uprostřed Temnolesa. My jsme jej zabili a od té doby nás hůl pronásleduje a škodí nám, jak může." Hůl, jakoby věděla, že je o ní řeč, lehce zasvítila. Celá skupina se zachvěla. Elfka se na mě znovu podívala a pokračovala:

"Než mág naposledy vydechl, tak na nás uvalil strašlivou kletbu. Mělo nás pronásledovat samé neštěstí a nemoci, dokud nenajdeme někoho, kdo nás hole zbaví. Dále nikdy netrefíme znovu k černé věži a i kdybychom se všelijak snažili, nemůžeme zabít nového nositele hole."

Po vyřčení slov "nositele hole" se na mě všichni významně podívali, takže mi bylo hned jasné, že to, co jsem právě dokázal nebude výhra, ale spíš prokletí. Vždyť mi přestanou dojit krávy! Že já do hospody vůbec chodil! Notně jsem si přihnul piva a vyslovil jsem to, čeho jsem se obával nejvíc: "Takže jsem prokletý."

Elfka se významně podívala na svého elfího druha, který se kysele zakřenil, ale pokračoval v nakousnuté řeči: "Vlastně jsi prokletý. Obáváme se, že v té holi je podstatná část mágova vědomí. Hůl si tě vybrala. Jsi nový černý mág. A my tě nemůžeme zabít."

Dolní patro mi kleslo snad o celou stopu. Já a černý mág? "Nemám vůli nikomu škodit." Řekl jsem pouze na obranu, protože z tónu hlasu mi bylo naprosto jasné, že skupina opravdu hořce lituje toho, že mě nemůže zabít. Kovář se na mě lítostivě podíval a pak řekl: "My víme, ale každou chvílí tě ovládne zlo a ty budeš chtít jenom škodit. Stane se z tebe zrůda." Musel jsem se opít.

Opustil jsem skupinu a šel jsem ke svým známým. Ti mne měli za hrdinu, takže jsem rychle zapomenul na to, co mi bylo před chvílí předpovězeno. Hůl celou dobu zůstávala v koutě, a tam jsem doufal, že zůstane navždy. Ráno jsem se probudil ve své chalupě. Hůl tam byla bohužel se mnou. Dostal jsem neodkladné nutkání vydat se do Temnolesa.

Vůbec jsem nechápal, proč jsem se najednou vydal tam, kam bych zaživa nevstoupil. Přikládal jsem to tomu ovládnutí mysli, které mi bylo předpovězeno. "Ale co", říkal jsem si, "jestli jsem teda ten černý mág, tak alespoň nebudu muset obdělávat pole."

Když jsem procitl ze svého zadumání, tak jsem zjistil, že jsem již hluboko v lese. Cesta se vinula skalní soutěskou. Skály se tyčily po obou stranách až do výšky dvaceti sáhů. Nebyly to přímo strmé skály ale dost ostré kopce, přičemž u vrcholů jsem tušil jeskyně. A z těch se na mě vyřítili Orkové.

Z každé strany seběhli tři. Odporné zelené zrůdy zakuté v brnění. Bohužel, neměli helmy. Musel jsem se dívat na jejich odporné tváře. Měl jsem opět smůlu, protože všichni se šklebili, takže jsem viděl jejich žluté a zkažené tesáky. Páchli jako žumpa. Obstoupili mě a mířili na mě špicemi zarezlých mečů. Tyto zbraně byly smrtelné již při pouhém škrábnutí, protože se do rány dala hnisající sněť.

"Ty dát všechno a zemřít rychle. Jinak my mučit. My mučit rádi. He he he he!" Řekla jedna zrůda a všechny ostatní se jamko na povel zasmály. Jiný by na mém místě zešílel hrůzou a škemral by o svůj život. Ale řekněte - bojí se černý mág něčeho? Zachoval jsem klid. Nestvůry znejistěly.

"Mám jen pouze tuto hůl." Oznámil jsem stroze a dal jsem orčímu veliteli prohlédnout velký diamant na jejím konci. Očekával jsem, že se po diamantu bude sápat, bestie jedna nenažraná, ale mýlil jsem se. Ork padl na kolena a začal se mi lísat k nohám.

"Óóó! Mocný pán žít! Mocný pán prominout! My dlouho nevidět pán! My myslet, že pán mrtvý!" prohlásila vůdčí bestie a začala se klanět. Ostatní Orkové pochopili vážnost situace, padli taktéž na kolena a udělali předklon s rukama nataženýma ke mně. Poplácal jsem klanícího se Orka po hlavě. Ten začal slastně slintat a blaženě se tvářit. "Pojď, zavedeš mě k věži. Nějako jsem zapomenul cestu." Řekl jsem s velikášským výrazem ve tváři.

Pomalým a rozvážným krokem jsem kráčel lesem. Úplně jsem cítil, že veškerá stvoření dobra, která zde v Temnolese jen stěží přežívala, se stahují hlouběji do houštin lesa. Čím dál jsme se blížili ke středu lesa, tím víc jsem cítil, jak vše okolo tmavne. Právě proto se tento les jmenoval Temnoles.

Každý dobrodruh by propadl strašlivému strachu a tísni každým krokem směrem ke středu. Ale já jsem se blížil ke své věži. A navíc, doprovázelo mě šest statných Orků! Vůdčí Ork občas vypadal na to, že by mne chtěl popostrčit, ale vždy se mi strašlivě omlouval. Říkal, že touto cestou vždy vodí zajatce a ne svého pána. Blahosklonně jsem mu to prominul.

K západu slunce jsme konečně dorazili k mému novému sídlu. Věž stála uprostřed rozsáhlé mýtiny, na které nic nerostlo. Impozantní věž, tyčící se až k oblakům byla celá černá. V záři rudého zapadajícího slunce právě za věží vypadala opravdu ďábelsky. I sama zem v okolí měla mrtvou černou barvu, a když jsem jí zkoumal, jako zkušený farmář, tak mi připadalo, že je celá prosáklá jakýmsi olejem.

"Můžeš jít, potvoro. Teď už trefím sám." Řekl jsem Orkovi. "Pán prominout ale co pán tady nebýt, spousta zlá potvora dostat se dovnitř. My pomoct pán. Zabít potvora!" Ork se zazubil a ukázal svou rezivou šavli. Sice jsem si věřil, ale raději jsem svým společníkům dovolil, aby mě následovali.

Cestou k věži jsem přemítal o tom, že se mi jednou snad začne líbit vraždit a mučit nevinné lidi. První, koho umučím, bude šenkýř z naší taverny. Točil pod míru! Sumíroval jsem si první plán na ovládnutí světa a tak vůbec. Snad to vyjde. Budu nejslavnějším sedlákem pod Sluncem!

Konečně jsme došli ke dveřím. Velké, bytelně okované dveře. Kdyby mohly mít nějaký výraz, tak by se tvářily nepřátelsky. Dveře byly pootevřené. Hned za nimi byly točité schody kamsi do výše. Proč si my, mágové, probůh libujeme v nekonečně dlouhých točitých schodech?

Konečně první dveře! S úlevou jsem je otevřel a vkročil jsem dovnitř. Byl jsem v typické mágovské místnosti. Všechny stěny zaujímaly přeplněné knihovny, kde se na některých místech kromě knih válely i různé divné věci, po jejichž původu jsem se raději ani neptal.

Když jsem vkročil do místnosti, tak se jakoby zázrakem rozsvítily čtyři louče, každá u stropu v jednom rohu místnosti. Ze šera ve středu místnosti se najednou vynořil obětní stůl vyrobený z bytelného dubového dřeva. Byl zalitý medovým světlem loučí a již na první pohled byl neuvěřitelně starý. Tak na tomto stole šenkýřovi obřadně probodnu srdce!

Dveře na druhé straně místnosti se najednou otevřely. Vkročila postava v černém hábitu. "Vítej, sedláku." Mrtvolný hlas na mne zaútočil ze všech stran. Strachy jsem zkoprněl. Jenom jsem s otevřenými ústy pozoroval výjev před sebou.

Temný mág již měl dost všech těch hrdinů, kteří se již se železnou pravidelností pokoušeli o jeho život. I Alakhis, temnou bohyni, které mág slíbil svou věrnost, již nebavilo krmit se stále těmi stejnými dušemi bezejmenných reků. I proto se mágovi zjevila a dala mu rozkaz: "Chci konečně nějakou prostou duši! Třeba vesnického prosťáčka! Už mne nebaví ty duše siláků!"

I Zandera, temného mága již nebavilo to nesmyslné úsilí a plýtvání magických sil jen pro tuctovou rekovu obětinu. Několik dnů usilovně přemýšlel a smlouval se svou bohyní. Bohyně ale byla neústupná a aby mága přesvědčila, tak mu slíbila nové mocné zaklínadlo, když splní její přání.

Tak Zander vymyslel skvělý plán. Vzal normální hůl a na její vrcholek vsadil cetku připomínající diamant. Nabil hůl kouzlem světla a primitivním obranným kouzlem. Pak vybral šest schopných Orků a seslal na ně kouzlo mámení. Sice nevěřil, že povídačka o jeho smrti se ujme, ale za zkoušku nic nedá…

Teď, když přivazoval toho strachy zcepenělého vesnického prosťáčka na obětní stůl, tak věděl, že takto získávané obětiny jej stojí méně úsilí. Nejzajímavějším faktem bylo to, že si ten prosťáček opravdu myslel, že je nový temný mág!

Když svíral obřadní nůž nad sedlákovou hrudí, tak temná bohyně zajásala. Konečně normální duše! Začal zlatý věk temné magie…