Poznámka autora: LARP = Live Action Role Playing Game. Hra na hrdiny, kterou hrají reální lidé v reálném prostředí. V LARPu nelze říci: "Ladně se vyšvihnu na okenní parapet." V LARPu jste to vy, kdo se musí "ladně vyšvihnout na okenní parapet."

Vybavil jsem se tak, jak mi kněz v kostele poradil. Pistole s dvěma zásobníky stříbrných kulek, vodní dětská pistolka po okraj naplněná svěcenou vodou, dubový kolík, kříž a česnek.

Dost dlouho jsem tomu nemohl uvěřit. Tak jsou už i v Hradci Králové … Rozsáhlý klan upírů terorizuje Prahu, to již víme všichni. Ale že i Hradce se jim zachtělo?

Včera večer mě navštívil podivný muž. Byl ošklivě pokousán na krku a už blábolil z cesty. Zřejmě nedostatek krve. Řekl mi, co zjistil, a také to, že tím, že jsem ho přijal se stávám jejich potenciální obětí. Mám dvě možnosti. Buď si počkat, až si mě najdou a já se stanu jedním z nich, nebo se jim postavím na odpor.

Rozhodl jsem se pro to druhé. Nic mi v tom nebránilo, již mám všechny zkoušky v zimním semestru splněné, takže teď mám prázdniny. Jenom se akorát budu muset tak na týden vzdát svých kamarádů na internetu. Snad dostanu omluvenku…

Vyšel jsem ven na ulici a připadal jsem si jako Blade. Až na to že nejsem upír. Zatím. Nasadil jsem si frajerské černé brýle. Pár lidí se po mě nechápavě podívalo, proč si jako nasazuji černé brýle uprostřed zimy, ale já jsem na ně kašlal.

Periferním viděním jsem zahlédl pohyb. Vydal jsem se za ním. Ten kluk se ničím podstatným nelišil od ostatních chodců. Jenom tím, že měl mrtvolně bílou pleť a hezký exemplář kousance na krku. Za chvíli pochopil, že ho sleduji.

Otočil se a pohrdavě zasyčel. Lidi začali poslušně mizet z ulic. "Ve jménu otce, syna i ducha svatého, buď proklet!" zahřímal jsem a ve vzduchu jsem naznačil kříž. Jsem nevěřící, ale teď najednou jsem pocítil moc víry. Stvůra sebou smýkla dozadu, jak ji zasáhla vlna Boží síly.

Upír se ale za chvíli sebral a vycenil zuby. Šlo do tuhého. Tasil jsem pistoli a vystřelil jsem. Zvuk výstřelu se rozlehl jako hrom již vyprázdněnou ulicí. Upír se chytl za zasažené místo, ale neskolilo ho to. Netrefil jsem se do srdce.

Vytáhnul jsem kříž. "Řekni mi, kde je tvůj vůdce a zemřeš rychle." zasyčel jsem.

"Ani náhodou ti to neřeknu ty zrůdo." zasípěl upír a vyplivnul chuchvalec krve. Přiložil jsem mu kříž na čelo. Úplně jsem slyšel, jak to zasyčelo.

"Tak bude to?"

"Benešova, Ááách!" Dostal jsem špatný pocit. Na Benešovce totiž bydlela moje dobrá kamarádka, Martina. Vzal jsem nohy na ramena a běžel jsem na nejbližší zastávku čtyřiadvacítky. Jelikož jsem byl v Jiráskových sadech, tak jsem to trapem vzal kolem zimního stadionu k Fortně.

Sice odsud nejezdí čtyřiadvacítka, ale věděl jsem, že když se třiadvacítkou svezu na Příčnou, tak pak budu moci projít mezi paneláky na Benešovku. Měl jsem štěstí. Vlítnul jsem do právě se zavírajících dveří třiadvacítky.

Ihned se mi zamlžily černé brýle. Musel jsem si je sundat. V získaném čase jsem vytáhnul devítku a nabil jsem do zásobníku jednu patronu ze svého náhradního. Lidé se na mě vyděšeně dívali, dokud jsem jí zase neschoval zpět.

Chvátal jsem mezi paneláky. Musel jsem zjistit, jak je na tom Martina. Prošel jsem otevřenými vchodovými dveřmi a pak jsem sprostě a nahlas zaklel. Výtah nejezdí. Hnusná cedulka byla vylepena na výtahových dveřích. Musel jsem po schodech. Až do čtvrtýho patra!

Samozřejmě, že na mě čekali. Ve druhým patře. A hned dva. Jeden na mě skočil a strhnul mě na zem. Měl jsem štěstí, že mi ruka vklouzla do kapsy, kam jsem předtím schoval křížek. Vytáhnul jsem ho z kapsy a zamával jím upírovi před obličejem. Ihned ze mě slezl.

Oba se drželi v odstupu. Toho jsem využil a tasil jsem zbraň. Každý dostal po jedné kulce. Tentokrát jsem se strefil do srdce. Můj špatný pocit se ještě zesílil. Poslední schody jsem bral po dvou. Dveře do jejího bytu byly pootevřené.

Natáhnul jsem devítku a opatrně jsem vkročil dovnitř. Nikde nikdo. Všimnul jsem si pootevřených dveří do koupelny. Vešel jsem tam. Málem jsem se pozvracel. Martina ležela nahá ve vaně, která byla plná její krve. Měla podřezané žíly! Upíři ale odflákli svou práci. Martina ještě stihla svou krví na zeď načmárat jediné slovo: "Kukleny."

Tak ta povídačka o krematoriu byla pravdivá! Z mých úvah mě vytrhlo zaskřípění gum venku na ulici. Nějaké auto se prudce rozjíždělo. Musel jsem zjistit, co to bylo. Vyběhl jsem ven na chodbu a všimnul si pootevřených dveří výtahu. Byla v nich vražená Martinina bota, aby se nezavíraly.

Takže výtah jezdil! Vzal jsem botu a hodil jsem jí do Martinina bytu. Vlezl jsem dovnitř a stisknul jsem tlačítko přízemí. Jakmile jsem dojel nejníže, tak jsem vydupal pár schodů nahoru k východu.

Na dveřích byl přilepen papír s nápisem: "Dostanu tě. Vladimír." Vladimír byl jejich vůdce. Jejich klan totiž pochází z Ruska jsou na to hrdí. pod Vladimírovým podpisem bylo ještě přidáno slovo v azbuce. Sice neumím Rusky, ale tohle jsem rozluštil. Durak - Hajzl.

Tak Vladimír byl až tady, ale zřejmě se mě bál. Ale já ho dostanu třeba i v Kuklenách! Běžel jsem chytit osmadvacítku na Hlavní nádraží. Proč je jenom zima? Začalo se stmívat. Dvacet minut jsem se díval přes okno na stmívající se ulice a nedbal jsem lamentování důchodkyně o nevychované mládeži.

Na nádraží jsem přestoupil na trojku, jediný spoj, který jezdí na Kuklenský hřbitov častěji, než jenom ráno a večer. Trolejbus byl poloprázdný. Tentokrát jsem se mohl usadit bez toho, aby nějaký důchodce něco namítal.

U ZVU přistoupili tři Romové, kteří obývají polorozpadlé domy v okolí této zastávky hrůzy. A hned se hrnuli ke mně. "Hej, ty tlamo. Máš problém?" zahartusil na mě jeden, co se nemyl alespoň týden.

"Ty máš problém." zašeptal jsem s ledovým klidem a namířil jsem mu devítku do obličeje. "Vypadni." dodal jsem ještě. Trolejbus zrovna zastavoval u veterinární školy, čehož ti tři hejskové využili a vypadli ven dřív, než byste stihli říct "Skinhead."

Konečně trolejbus zastavil u Kuklenského hřbitova. Věděl jsem kam jít. Budou zřejmě u krematoria. Procházel jsem hlavní cestou a na chvíli jsem se zastavil u velkého kovového kříže s Ježíšem, u kterého jako obvykle plápolaly desítky svíček.

Notně se již sešeřilo a já jsem najednou nechtěl opustit ten kruh světla a jistoty. Ale musel jsem. Zkontroloval jsem, jestli mám nataženou devítku a vydal jsem se dál.

Konečně jsem došel ke krematoriu. Všude pusto a prázdno. Ne však nadlouho. Najednou se odevšad začaly ozývat nelidské skřeky. A za chvíli jsem spatřil i původce těchto zvuků. Byli všude. Tak tohle bylo i na mě moc.

"Zabili Kennyho, parchanti." zakřičel jsem smluvené heslo. Teď už skončí tenhle skvělý LARP, jehož jsem byl hlavním hrdinou, a jen co se mí kamarádi odlíčí… Počkat, proč se na mě stále sápou?

"Zabili Kennyho, parchanti!" zakřičel jsem ještě hlasitěji. Odněkud se ozval ďábelský smích. Na scénu vstoupil Vladimír.

"Povídačky o upírech jsou pravdivé, ty blbče. Ale již nebudeš mít dost času na to, abys to někomu říkal. Umělými projektily z té makety těžko někoho poraníš a ta voda je z kohoutku."

Nechtěl jsem tomu uvěřit. "Zabili Kennyho, parchanti!" omílal jsem stále dokola, dokud se nade mnou kruh upírů neuzavřel docela…