"Synu, nastal čas."

"Ne, otče! Neodcházej! Ty nesmíš zemřít!"

"Můj život se naplnil. Teď je na tobě, abys nastoupil na mé místo."

"Nedokážu to!"

"Tohle nesmíš říkat. Přesvědčuješ-li tím své blízké, přesvědčíš leda svou vlastní mysl. Nenech temné duchy aby ovládli tvé tělo. Musíš se stát sám sebou. Teď je jen na tobě, jak se svým životem naložíš. Bohyně Watiel mne volá do své říše."

"Nestanu se rybářem!"

"Už jsem to pověděl, je to tvé rozhodnutí."

"Budu bojovat!"

"Dobrá tedy, cítíš-li v boji svůj osud, nemohu ti v ničem bránit. Ale pamatuj, že boj je prvním krokem ke smrti."

"Je to má povinnost!"

"Vůči komu? Vůči králi? Ach, synu, moc jsi se toho nenaučil. Ale jsi mladý, sám na to časem přijdeš a pak ..."

"Otče, neumírej!"

Jarvik seděl na prahu svého domu a přemýšlel nad vším, co mu otec před smrtí řekl. Měl snad pravdu? Bude boj jeho záhubou? Možná, že už otec jen blouznil. Král Haribald má silnou armádu, a proti nemrtvým, kteří párkrát vyšli z Hvozdů, by zvítězila i hrstka malých dětí. Ne, otec se mýlil. Musel se mýlit. Zvedl se a vešel dovnitř. Jeho matka seděla nad stolkem a oplakávala otcův obraz.

"Matko, musím odejít."

"Kam chceš jít?"

"Do Waardenu."

"Bohové, ty jsi snad ztratil rozum? Temní duchové ovládli tvé tělo?"

"To ne. Ale došlo mi, že otec neměl proč být na mne pyšný. Musím to udělat pro jeho památku. Je to má povinnost."

"Synu, tohle by otec určitě nechtěl. Je zlá doba. Podívej se, co se v Království děje. Lidé utíkají co nejdál od Hvozdů. Něco se v těch lesích chystá, i Haribald má strach."

"Nemůžeš podceňovat moc krále!"

"Proč by jinak verboval tolik vojáků? A ty chceš být jedním z nich? Ach, synu, jsem z toho nešťastná."

"Jednou budeš pyšná."

Jarvik se otočil a odcházel pryč. Jakmile za sebou zavřel dveře pokoje, uslyšel ze síně ještě větší nářek než předtím. Ne, nesmí to vnímat. Už si zvolil svou cestu a nemohl couvnout. Při Therielovi, tohle je ta správná volba! Chvíli jen tak ležel na palandě a pozoroval stíny, jak se míhají po stropě. Čas mu plynul velmi rychle. Svíce už pomalu dohasínala, když se zvedl, oblékl si šedý plášť a vyšel do síně.

"Sbohem matko."

Ta se však ani neohlédla. Stále plakala, a když cítila, že pomalu ztrácí i svého jediného syna, neměla vlastně důvod přestat. Jarvik se naposledy ohlédl a vyšel z domu. Vyrazil na cestu.

Neohlížel se nazpět. Věděl, že svou matku opustil v největším zármutku, kdy ztratila svého muže. Možná měl ještě nějaký čas počkat, ale ona by se mu jeho rozhodnutí zcela určitě snažila rozmluvit. Ne, to nemohl dopustit. Udělal dobře. Ale proč se o tom musel tak často sám přesvědčovat?

Konečně před sebou uviděl město. Byl to Tändiel, snad nejkrásnější město celého Království. Tady se scházeli učenci z blízka i z dáli, aby na Královské univerzitě prohloubili své vzdělání. Takový život nikdy Jarvika nelákal, a tak se Tändielu zdaleka vyhýbal. Teď však byla situace jiná.

Do Waardenu byla daleká a nebezpečná cesta. Nemohl cestovat sám. Napadlo ho, že by si mohl najmout průvodce z Královské jízdní společnosti. Ke svému cíli by tak dorazil mnohem dříve, a navíc zcela bezpečně. Ale neměl čím zaplatit, průvodci bývali neúměrně drazí. Chtěl se tedy podívat do některé taverny a přidat se ke skupině cestovatelů tímž směrem.

Přišel k městské bráně, kde ho okamžitě zastavil strážný.

"Za jakým účelem žádáš vstup do města?"

"Hledám cestovatele."

"A pročpak?"

"Jsem na cestě do Waardenu, ale je to příliš daleko, než abych mohl putovat sám."

"Chceš si tedy najmout průvodce?"

"Ne pane. Na to nemám dost peněz. Chci se podívat do některé z taveren a k někomu se připojit na jeho cestě."

"No, dejme tomu, že přihlédnu ke skutečnosti, že chceš rozšířit řady vojska vznešeného krále Haribalda. Nechám tě projít, ale mýtné činí dva stříbrňáky."

Jarvik začal prohledávat kapsy svého pláště, až konečně našel potřebné mince. Strážný se mu hluboce uklonil a zdvihl závoru. Jarvik vešel do města a vydal se širokou ulicí na náměstí, kde by nějaká taverna stát mohla.

A nemýlil se. V jedné z postraních uliček vybíhajících z náměstí uviděl návěstní štít. Když přišel blíž, mohl přečíst písmena na něm. U skřetí hlavy. Zajímavé jméno pro tavernu. O skřetech už slyšel, z pohádek své matky. Prý to byli odporné zapáchající stvoření, které neznaly nic jiného než nenávist a války. Naštěstí je králové vyhubili dávno před tím, než se Jarvik narodil.

Otevřel dveře a vešel dovnitř. Ovanul jej nepřekonatelný puch zpocených vojáků a levného piva. Protlačil se až k hospodskému, nechal si nalít medovinu, zaplatil svou poslední zlatku a rozhlédl se po sále. Bylo tam opravdu plno.

Konečně uviděl pár pocestných tlačících se kolem nevelkého stolu. Vypil svou medovinu a vydal se k nim. Asi posledním střízlivým byl muž s ohromným plnovousem, vypadající přesně jako ti špatní z pohádek Jarvikovy matky.

"Přeji pěkný den!"

"Vítej cizinče! Je milé setkat se s přítelem na cestách."

"Smím si přisednout?"

"Ovšem! Hospodský, pivo tady pro přítele!"

"Děkuji vám, ale nemusel jste si dělat škodu."

"Když je to pro přítele, nikdy to není škoda. Pověz mladíku, kam cestuješ?"

"Do Waardenu."

"A podívejme, chceš být vojákem?"

"Ano pane."

"Tak to neříkej tady Garikovi, právě mu zabili syna a tak nenávidí všechny vojáky."

"Rozumím pane. Smím se zeptat já vás, kam cestujete?"

"Zítra vyplouvá naše loď, plujeme totiž do Rhëbaaru, za obchodem."

"Škoda, víte, hledal jsem někoho, kdo by šel stejným směrem jako já."

"To je rozumné. Dnes není bezpečné cestovat sám. Nikdy nevíš, kdy se zpoza stromu vyřítí nějaký lupič či zabiják. Ale proč nepopluješ s námi? Tady je zakopaný pes, nenajdeš nikoho, kdo by cestoval do Waardenu. Ale v Rhëbaaru snad budeš mít více štěstí, přeci jen je to obrovské město."

"Děkuji pane. Rád bych vaši nabídku přijal, ale nemám dost peněz, abych vám mohl za cestu zaplatit."

"Tak si na ni můžeš vydělat. Zaměstnám tě jako plavčíka, a než doplujeme do Rhëbaaru, vyděláš si dost i na útratu. Bereš to?"

"Ano! Ještě jednou vám děkuji. Jsem vám nadosmrti zavázán."

"Jaké je vlastně tvé jméno?"

"Jarvik."

"Těší mě. Mé jméno je Derel."

Rozloučili se a zatímco Derel přesvědčoval své přátele, že by měli rychle vystřízlivět a probrat se, Jarvik opustil tavernu a vydal se hledat místo pro nocleh. Věděl, že kdyby ho stráž našla, jak se toulá po noci, nebo jak spí někde na ulici, uvěznili by ho nebo vyhodili za městskou bránu. Ale on žádné peníze neměl, takže musel improvizovat. Nakonec se uložil na kamenný ostrůvek pod přístavním molem a děkoval bohyni Watiel, že je to jenom jezero a ne moře, kde by jej mohl překvapit příliv.

Stráž ho neobjevila. Ráno ho probudilo dupání bot nad jeho hlavou. Byl celý mokrý a rozmrzelý, musel však rychle vylézt a hlásit se na Derelově lodi. Neměl problém ji najít, protože to byla poslední, která po ránu v přístavu zbyla. Kdyby se zpozdil třeba jen o chvíli, patrně by odpluli i bez něj.

Nebyla to velká loď, spíš jenom takový člun, ale dost velký na to, aby pojal náklad zboží i množství námořníků. Sotva se ocitl na palubě, už na něj Derel křičel z můstku, kde kormidelníkovi vysvětloval drobné úpravy v kurzu.

"Jarviku! Jsem rád, že jsi to stihnul. Jaká byla noc? Vypadáš strašně."

"Spal jsem jako pařez pane. Děkuji za optání."

"Nemáš zač. Jsi připraven vyplout?"

"Jistě pane, jenom mi ukažte, co mám dělat."

"Nic náročného, ale doufám, že se neurazíš. Zajdi do podpalubí, vyzvedni si vědro s vodou a můžeš začít. Než doplujeme do Rhëbaaru, ať se paluba leskne jako podlaha tamního Watielina chrámu. A můžu ti říct, že je to skutečně oslnivý lesk. Ostatně to snad uvidíš sám."

"Dobrá pane. Pokusím se vás nezklamat."

Derel se nepatrně uklonil a Jarvik mu to opětoval poněkud hlubší úklonou. Než se ztratil v podpalubí, vrátil se Derel ke svému rozhovoru s kormidelníkem. Během okamžiku už byl Jarvik zpět i s vědrem a špinavým rýžákem.

"Zvednout kotvu!"

Bylo to poprvé, co se Jarvik plavil na lodi. Cesta do Rhëbaaru trvala dva dny, a tak měl dost času na dobré odvedení zadaného úkolu. Vždycky když se při drhnutí paluby přiblížil k jednomu nebo druhému boku lodi, nemohl se ubránit úchvatnému pohledu na blýskavou hladinu Stříbrného jezera, po kterém se plavili. Teď, když bylo všechno ozářeno jasným sluncem, teprve pochopil, jak dostalo jezero své jméno.

Druhý den vpluli do širokého koryta Stříbrné řeky, kde už se mu podobné pohledy nenaskýtaly. Na obou březích se rozkládal příjemný les, který však nedokázal prohlédnout. Jednou se mu sice zdálo, že zahlédl jelena, ale pak tu představu zaplašil. Uvědomil si, že hluk působený námořníky, by jej musel už z dálky odradit.

Když vplouvali do přístavu v Rhëbaaru, byl Jarvik tak vysílený, že si města vůbec nevšímal. Beze slova přehlídl své dílo a pak si zašel za Derelem pro pochvalu.

"Blahopřeji. No, chrámová podlaha to sice není, ale je to víc, než jsem čekal. Myslím, že si odměnu zasloužíš víc než kdokoli jiný."

Podal Jarvikovi měšec plný zlatek. Ten jej s díky přijal, hluboce se uklonil a opustil loď. Pak si náhle uvědomil, že se ani nerozloučil, ale neměl dost sil znovu vyšplhat na palubu. Raději zapadl do prvního hostince, který uviděl, zaplatil za nocleh a jakmile ulehl na palandu, usnul.

* * *

Nespal však dlouho. Někdy kolem půlnoci jej vzbudil příšerný zvuk vycházející z ulice. Okamžitě byl na nohou, otevřel okno a vyklonil se do tmy. Teď mohl zřetelně slyšet ozývající se výkřiky.

"Haribald prohrál! U Theriela, nemrtví porazili králova vojska!"

"Je s námi konec!"

"Všichni zahyneme v rukou toho ďábla Phiriela!"

Jarvik zavřel okno, rychle si oblékl svůj plášť a vydal se po schodech do přízemí, kde byl hostinec. Teď už byl v plném proudu, ač se obyčejně otevíralo teprve nad ránem. Uprostřed místnosti ležel zraněný voják a nad ním se skláněla spousta lidí.

Ten voják byl posel ke králi Haribaldovi, bohužel se nedostal dále než sem, a před městskou branou padl vysílen k nohám strážných. Ti ho okamžitě přinesli do hostince a přivedli i ranhojičku. Stará žena zaříkávala nad jeho tělem ve jménu bohyně Watiel a vojáku už bylo lépe, takže dokázal promluvit.

"Musím za králem, musím za králem, musím…"

"Teď hlavně musíš odpočívat, jinak bude mé léčení k ničemu."

"Musím králi sdělit tu špatnou zprávu."

"Vyšleme někoho, aby tu zprávu doručil."

"Ne, musím to být já, musím jít!"

"V tomhle stavu neujdeš ani půl cesty! Do Ärdibaaru je to daleko!"

"Musím to zkusit. Theriel mě ochrání."

Voják se začal pomalu stavět, až nakonec tak vykřiknul bolestí, až se ve městě rozštěkali psi. Přišel k němu jeden strážný, položil mu ruku na rameno a promluvil.

"Já to udělám. Řekni, co mám králi sdělit?"

"Musím to udělat sám."

"Sakra, tak snad vidíš, že toho nejsi schopen!"

"Já to zvládnu."

"Nezvládneš. Lepší, když to králi sdělí někdo jiný, než nikdo."

"Tys tam nebyl, nic o tom nevíš!"

"Tak mi to pověz."

"Nemrtví porazili Haribaldova vojska."

"To už ví celé město, je snad i něco jiného, co se tam stalo?"

"Byl s nimi čaroděj. Měl tmavý plášť, z jeho očí byla cítit smrt, jeho tvář byla zlá."

"Temný pán. Nekromancer."

"Ano, král je ztracen! Musím jít!"

"Ne, zůstaneš tady dokud se nevyléčíš. Já vyrazím do Ärdibaaru za králem."

"Theriel stůj pří tobě."

"Při nás všech kamaráde, při nás všech."

Strážný se vytratil z hostince. Za chvíli bylo venku slyšet vzdalující se zvonění podkov na dlážděné ulici. Jarvik poodešel a postavil se k výčepu. Hospodský se staral o své hosty s náležitou pečlivostí, a tak netrvalo dlouho a před Jarvikem stála láhev jeho oblíbené medoviny. Napil se a dal se do řeči s mužem vedle něj.

"Co se stalo?"

"Tenhle voják prý jde od Hvozdů. Nemrtví opět zaútočili a tentokrát neměli královští šanci. Slyšels, byl s nimi Nekromancer."

"Kdo je to?"

"Víš, co je to magie?"

"Jistě. Ale ta je v Království zakázána."

"No právě. Královští nejsou zvyklí s ní bojovat. Od doby, kdy před mnoha a mnoha lety Haribaldův děd vyhnal všechny čaroděje na sever, vojáci trochu zpohodlněli. Teď je to zaskočilo."

"Ty jsi taky voják?"

"Byl jsem. Teď už jsem na to trochu starý."

"Já jdu do Waardenu. Chci být vojákem."

"Král potřebuje mladou sílu. I když v této době se dá naverbovat jen úplný blázen."

"Dlužím to svému otci."

"Jak myslíš. Jedno ti poradím. Vyhledej v Höribaaru verbíře, ti už tě do Waardenu nějak dostanou."

"Díky. Jak se ale dostanu do Höribaaru?"

"Dej se rovnou na východ. Ale je to nebezpečná cesta."

"Nebojím se."

"Pak tedy hodně štěstí."

"Děkuji."

Jarvik dopil medovinu a odebral se zpět do svého pokoje. Přemýšlel nad vším, co dnes v noci zažil, a tak už do rána nezamhouřil oka.

Druhý den vyrazil do ulic, aby si koupil nějakého koně za zlatky, které dostal od Derela. Chvíli se jen bezcílně toulal městem a prohlížel si domy, jak jsou všechny ozdobeny zelenými praporky se symbolem bohyně Watiel. Rhëbaar byl jedním z nejdůležitějších obchodních měst. Jarvik si říkal, že měl nejdříve poznat celé Království, než se dal na dráhu vojáka, ale pak tu myšlenku zaplašil a raději se odebral k nejbližšímu handlíři.

"Chtěl bych koně."

"Nějaké speciální přání?"

"Musí být levný. Nemám moc peněz."

"Kolik?"

"Pět zlatých. Víc nemám."

"Si děláš legraci? Dobrý kůň stojí patnáct!"

"Pak mi dejte špatného koně."

"Jak daleko chceš jet?"

"Do Höribaaru."

"To bys měl skoro lepší jít pěšky. Ale jak chceš. Mám tady jednu starou herku."

"Kolik za ní?"

"Těch pět zlatých. Ani na jatkách by mi nedali víc."

"Platí. Možná ji ještě prodám."

"Pochybuji."

Za okamžik opouštěl Jarvik handlíře se starou kobylou, která už měla období své slávy dávno za sebou. Projel branou, kde se za ním strážní ještě dlouho šklebili, dokud se jim neztratil z dohledu za prvním kopcem. Třebaže cesta byla pomalá, cítil se Jarvik s koněm mnohem bezpečněji.

Přesto se nemohl zbavit pocitu, že jej někdo sleduje, ačkoli když se ohlédl, nikoho nespatřil. Konečně vjel do Höribaarských lesů, které celé město obklopovaly. Zrovna začínalo pršet, a tak vypadal les ponuře a nepřátelsky. S neustálým pocitem pronásledování dostal Jarvik strach a popohnal koně, aby běžel rychleji. Tomu se však jezdcův povel znelíbil, vzepřel se na zadní a Jarvika shodil.

Chvíli jen tak ležel na zádech a pozoroval, jak se kapky deště rozbíjejí o listy stromů. Příšerně ho bolela hlava a nedokázal pohnout rukama ani nohama. Teprve potom si uvědomil, že je má svázané. Trochu otočil hlavu a viděl dva muže, jak se u ohně dohadují o své kořisti. Jednoho z nich už někde viděl.

"Tys měl zas jednou nápad, Gariku!"

"Klid, uvidíš."

"Ženeme se za ním jak blázni už od Tändielu a co z toho? Nemá ani vindru."

"Ale je to voják. Nebo bude. Musíme ho zabít. Temný pán..."

"Kašlu na toho temného páprdu! Jestli mi nezaplatíš, pošlu tě za ním po kouskách!"

"Uklidni se, jo? Své peníze dostaneš až splníme úkol. Temný pán chce, abych zničil královo vojsko dřív, než jej dokáže ohrozit."

"Temný pán má asi strach."

"Riskuješ, Florine! Stačí, abych mávl rukou, a bude z tebe ještěrka!"

"To neuděláš. Potřebuješ mě."

"Myslíš?"

Garik mávnul rukou a jak slíbil, vedle něj se místo druhého muže objevila zelená ještěrka. Garik ji vzal do rukou a pořádně si jí prohlédl. Pak jí položil zpátky na kámen a nožem rozpůlil. Otočil se k Jarvikovi a zastrčil nůž zpět do pochvy.

"Tak, a teď ty. Nerozmyslel sis to s tou armádou? Počkej, vyndám ti roubík."

"Ty jsi čaroděj?"

"Ne, ne, to byl jen takový drobný trik. Tak jak je to s tebou?"

"Nejsem voják."

"Ale budeš. Brzy. Jsi posila do Haribaldova vojska. Tak co s tebou uděláme?"

"Změníš mě v ještěrku?"

"Ale ne, nikoliv. Opakovaný vtip přestává být vtipem. Tebe si vychutnám."

"Proč jsi zradil svého krále?"

"Toho dědka? Nechal padnout mého syna!"

"Zabili ho nemrtví, tvým nepřítelem je přece Temný pán!"

"To není pravda. Zastřelili ho královi lučištníci a řekli, že to byla nehoda. Ale já vím, jak to bylo!"

"Jak?"

"Nelíbil se jim, a tak ho zabili."

"Jsi si tím nějak jistý."

"Nech už toho! Nudíš mě. Jak chceš umřít?"

Z lesa se ozval roh a štěkot psů. Blížila se skupina lovců. Teď na sebe musel Jarvik nějak upozornit, aby mu přišli na pomoc. Garik zvuky také zaslechl a trochu znejistěl.

"Kdo to sakra je? No, budeme to muset skončit rychle. Už sis vybral?"

"Myslím, že by sis měl vybrat ty."

"Na to, že tady ležíš spoutaný, si až moc troufáš!"

"Watiel mě ochrání!"

"Ta tvoje Watiel taky brzo zemře."

"Bohyně nemůže zemřít."

"Pokud ji nezabije jiný bůh. Phiriel je mocný, vládne ohněm."

"Voda oheň uhasí."

"Ne tento oheň. Proč se musíš pořád vzpírat? Ptám se naposled, jak chceš zemřít?"

"Nechci zemřít."

"Tuhle možnost nemáš."

Zašustilo listí a za Garikem se objevil lovec oděný do zeleného pláště. Po jeho boku stál obrovský pes s vyceněnými zuby a zlostně vrčel. Lovec namířil na Garika svou kuši a promluvil.

"Myslím, že má tu poslední možnost. A vysoce pravděpodobnou. Jen nevím, co bude s tebou."

"Nevíš, s kým sis začal!"

"Ale vím! S nějakým vandrákem, který ohrožuje nevinného pocestného."

"Poklekni člověče! Jsem sluha Temného pána!"

"A to má být kdo?"

"Jak se opovažuješ!"

"Mám takové tušení, že půjdeš do žaláře a ten tvůj temný kdovíkdo ti moc nepomůže."

"Všechny vás zničí."

"To se ještě ukáže."

Pokynul kuší a Garik se postavil, ale místo toho, aby jej následoval, začal cosi mumlat neznámou řečí a složitě mávat rukama. Než však zaříkání dokončil, stáli po jeho boku další dva lovci a pevně mu ruce svazovali za zády. Garik nepřestával klet, až si nakonec vysloužil i roubík. Lovci rozvázali Jarvika a nabídli mu doprovod do města. Ten jej s díky přijal.