Do města dorazili večer téhož dne. Jarvika to nejprve vyděsilo, protože při pohledu na město měl zvláštní pocit, že je zpátky v Rhëbaaru. Obě města si byla podobná jako vejce vejci. Jediné, co je rozlišovalo, byly praporky na domech, které tady v Höribaaru byly modré. První, co Jarvik udělal, než si našel nocleh, bylo, že navštívil chrám bohyně Watiel, aby jí mohl poděkovat za záchranu svého života, a aby jí varoval před zlými úmysly boha Phiriela.

Chrám se nacházel na nevelkém ostrůvku uprostřed Modré řeky. Nevedl k němu žádný most, a tak musel Jarvik zaplatit deset stříbrných starému převozníkovi, jehož chatrná loďka byla přivázána v nejšpinavějším koutě přístavu. Když připlouval Jarvik k chrámu, překvapila ho jeho velkolepost. Tohle bylo něco jiného než Therielův chrám v Sindielu, kam občas chodili s rodiči na tržiště. Tenhle si pojmenování chrám zasloužil, kdožto ten v Sindielu byl jen takovou větší kaplí.

Jarvik vystoupil z loďky a požádal převozníka, aby na něj počkal. Ten jen přikývnul. Jarvik si teprve teď uvědomil, že převozník za celou dobu neřekl jediné slovo. Na zpáteční cestě se s ním bude muset dát do řeči. Teď měl ale jiný úkol. Otevřel chrámové dveře a vešel dovnitř.

Zalila ho omamná vůně, která mu připomněla domov. Jarvikova matka používala podobně vonící svíce když se k bohyni modlila, aby její muž přinesl domů bohatý úlovek. Většinou jí bohyně vyhověla, a tak se nikdy neměli špatně. Měli co jíst a zbytek úspěšně prodali na trhu.

Jarvik prošel celým chrámem až před hlavní oltář, kde byla bohyně vyobrazena v celé své kráse. Byla dokonalá a Jarvik by se na ní vydržel dívat celé hodiny, kdyby se před obraz nepostavil kněz.

"Co tě přivádí do chrámu bohyně Watiel, synu?"

"Vznešený knězi, přicházím bohyni poděkovat za záchranu svého života."

"To je od tebe šlechetné. Prosím, přijmi tento pohár vína. Otevře ti cestu k bohyni."

"Děkuji ti, ó vznešený."

Jarvik přijal pohár a vypil jej až do dna. Vrátil jej knězi a uklonil se. Ten mu jeho úklonu opětoval a opět zmizel za oltářem. Jarvik se posadil na kamennou podlahu, spojil ruce a začal vzývat bohyni. Po chvíli mu přes zavřené oči proniklo světlo a bohyně Watiel se před ním zjevila ve své velkoleposti.

"Buď zdráv, Jarviku, synu rybáře."

"Ach bohyně, vy jste skutečná?"

"Pochyboval si o tom někdy?"

"Ne, nikdy. Jen jsem nevěřil, že byste si našla čas na obyčejného syna rybáře."

"Drahý Jarviku, je v tobě něco mnohem víc. Ale na to máš ještě čas. Není v mé pravomoci, abych ti vyzradila tvůj osud. Sám jej objevíš, až přijde ten správný okamžik."

"To po vás ani nežádám, má paní. Jen jsem vám chtěl poděkovat za mou záchranu."

"Tvá matka mne prosila, abych na tebe dala pozor. Měl bys raději poděkovat jí."

"Musím vás varovat. Bůh Phiriel se vás chystá zabít!"

"Ne Jarviku. Nerozumíš nám. Nejsme jako lidé, v našich myslích neexistuje nenávist nebo zloba. To jen lidé ospravedlňují své zlé činy tak, že je kladou na nás. Phiriel není zlý, nedokáže to. Proto nedokáže potrestat ty, jenž zabíjí jeho jménem."

"Chcete říct, že Temný pán..."

"Správně. Temný pán ztratil ochrannou ruku svého boha. Sám si to neuvědomuje, ale Phiriel jej opustil. To je jediné, co mohl udělat. Potrestání Temného pána je na lidech. A myslím, že nic nezkazím, když řeknu, že k tomu také nemalým dílem přispěješ."

"Ale jak bych mohl?"

"Dočkej času, Jarviku. Ještě tě čeká mnoho dnů, než budeš schopen se zlu postavit. Čerpej síly a buď připraven."

Bohyně se rozplynula stejně náhle, jako se zjevila. Jarvik otevřel oči, uklonil se před oltářem a vydal se zpět k převozníkovi. Hlavou se mu honilo mnoho myšlenek, ale všechny ustoupily do pozadí, jakmile spatřil, že loďka i s převozníkem jsou dávno pryč. Jak dlouho byl v chrámu? Připadalo mu to jako okamžik, ale teď viděl, že venku už svítá. Není divu, že převozník odplul bez něj.

Jarvikovi nezbývalo nic jiného než řeku přeplavat. Naštěstí to nebylo příliš daleko a bohyně mu dodala nové síly. Skočil do chladné vody a plaval co nejrychleji, aby se zahřál. Než zcela vyšlo slunce byl už zpátky v ulicích Höribaaru. Jen tak se potuloval městem a žasl, jak mu připadá známé. Aby také ne, když všechno našel na přesně stejném místě jako v Rhëbaaru. Dokonce i hostinec, ve kterém tehdy trávil noc, byl na stejném místě. Byl však zavřený, okna byly rozbité a budova pomalu chátrala.

Na náměstí potkal strážného. Zeptal se jej, kde najde verbíře, a strážný ho nasměroval k městské bráně, kde prý vždycky nějací jsou. Jarvik tedy poděkoval a vydal se oním směrem. A skutečně, nedaleko brány byl postaven vojenský stan a před ním postávala skupinka mužů, zřejmě čerstvých vojáků. Jarvik se k nim přiblížil a mírně nervózní vešel do stanu.

Za stolem tady seděl nevelký muž v uniformě Haribaldovy armády a prohlížel si zápisy v knize. Když si Jarvika všiml, odložil pero a knihu zavřel.

"Vítej mládenče. Co si žádáš?"

"Chtěl bych se stát vojákem."

"To rád slyším! Potřebujeme mladé muže jako jsi ty. Jaké je tvé jméno?"

"Jarvik."

"A odkud pocházíš?"

"Žil jsem s matkou a otcem nedaleko Sindielu. Můj otec byl rybář."

Voják znovu otevřel knihu a všechno si poznamenal. Potom si Jarvika změřil pohledem a znovu něco zapsal.

"Tak, vítej ve službě. Teď jdi, ale nevzdaluj se od stanu. V poledne vyrážíme do Waardenu, tak se opovaž to zmeškat."

Přesně v poledne opustili vojáci město a vydali se k Waardenu. Všichni naverbovaní šli úplně vzadu a obdivovali, s jakou důstojností a elegancí se vojáci pohybují. Jarvik se mezi takovou spoustou silných mužů, poprvé od doby, co opustil domov, cítil bezpečně. Třebaže se pohybovali v takové blízkosti Hvozdů, že v dálce bylo vidět nekonečné zástupy tmavých stromů, nikdo na nemrtvé ani nepomyslel. I Jarvik byl klidný, říkal si, že Temný pán je bez šance, opustil-li jej jeho bůh.

V pozdním odpoledni narazili na chrám boha Theriela. Lidé jej postavili v uctivé vzdálenosti od města, aby nebyly bohoslužby rušeny hlukem z kasáren, přesto však ne tak daleko, aby byl pro lid nedosažitelný. Vojáci se před chrámem uklonili, protože Theriel byl od pradávna patronem bojovníků. Jarvik udělal totéž, třebaže jeho srdce patřilo bohyni Watiel. Pak se vydali dál až stanuli před městskou bránou.

Waarden bylo obrovské město. Jarvikovi připadalo téměř nekonečné. Celá skupina zůstala stát před branou a velitel vojáků se dal do řeči se strážným.

"Tak co, nějaké novinky?"

"Ne pane. Vypadá to, jako by se nemrtví stáhli."

"Proč by to, u Theriela, dělali?"

"Nevím pane. Třeba chystají ještě drtivější útok."

"Doufejme, že ne. Jinak nic?"

"Haribald svolal Velkou radu. Náš pán Albrecht d'Waarden včera večer odjel do Ärdibaaru, takže to tady teď spravuje generál Baard. Máte se u něj hlásit hned jak přivedete nováčky."

"Tak nemůžu nechat generála čekat. Na shledanou a klidnou službu!"

Strážný se uklonil a zvedl závoru. Celá skupina vstoupila do města. Velitel vydal nějaké rozkazy svým mužům a sám se vydal opačným směrem. Vojáci zavedli naverbované do kasáren, kde je ubytovali. Jarvik dostal pokoj, který neměl žádné okno, a navíc se o něj musel dělit se třemi dalšími muži.

Ještě týž den je čekal první trénink. Dostali uniformy a mistři je rozdělili do několika skupin podle toho, jak se komu dařilo. Z některých se tak stali lučištníci, z jiných balisti a ti ostatní byli zařazeni mezi bojovníky. Mezi nimi i Jarvik. Věděl, že je to nejhorší funkce, které se mohl dočkat, ale přesto se s ní smířil.

Večer byli všichni na konci svých sil, ale naplněni pocitem dobré práce. Jarvik v sobě objevil bojovné sklony, a tak mu i příští cvičení šlo pěkně od ruky. Za necelý měsíc už se mu dařilo porazit v souboji nejednoho vojáka, a na konci měsíce porazil i svého mistra. Ten byl na Jarvika náležitě pyšný a svěřil jej do péče generála Baarda, který jej bez dalších průtahů přiděli na čestné místo v Haribaldově armádě.

Netrvalo dlouho a přišly špatné zprávy. Hraničáři, kteří měli v této pohnuté době za úkol střežit okraj Hvozdů, poslali do města posla s novinkou, která otřásla i samotným generálem. Nechal okamžitě nastoupit armádu na náměstí a sám předstoupil.

"Oddaní vojáci. Dnes přišly špatné zprávy z Hvozdů. Nemrtví opět táhnou, a je zřejmé, že jejich cílem je právě Waarden. Ale tentokrát jsme na ně připraveni a víme, co nás čeká. Jste nejlepší, co Haribald má, tak nezklamte svého krále. Ještě dnes se celá tato armáda vydá k Hvozdům, aby zastavila nemrtvé dřív, než dosáhnou městské brány. Přeji vám mnoho štěstí."

Baard ještě chvíli stál před svými vojáky, potom se dlouze uklonil a odešel. Mezi vojáky to zašustilo, ale důstojník mající službu jen zavelel a tak byli nuceni odebrat se zpět do kasáren. Někdy před polednem už byla armáda na cestě k Hvozdům.

Jarvik šel v první linii. Byl přece bojovník, a tak mu nic jiného nezbývalo. K večeru byli tak na polovině cesty a velitel přikázal rozbít tábor. Jarvik se svým přítelem Sergilem, kterého potkal teprve nedávno, měli první hlídku. Nikdo nečekal, že by mohli nemrtví zaútočit v noci, ale jistota je jistota.

Jejich hlídka měla trvat až do půlnoci. Všichni už dávno spali, a tak si Jarvik se Sergilem rozdělali malý oheň, aby se v chladné noci zahřáli. Tady, blízko Hvozdů, byla zima skoro pořád. Sice ne taková, aby začalo sněžit, ale i tak se oba vojáci třepali chladem.

"Jarviku, co myslíš, vyvázneme živi?"

"Proč by ne. Ostatně, bohyně mi řekla, že mě čeká velký osud."

"Ty a ta tvoje bohyně."

"Co se ti nezdá?"

"Je to poprvé, co některý z bohů mluvil se svým poddaným."

"Nejsme poddaní. Oni jsou našimi ochránci."

"To je tvůj názor. Myslím, že hodně lidí by tě za tohle nechalo utopit."

"Myslíš? Ale ty mezi ně snad nepatříš."

"Ne, Jarviku. Ale stejně, jaký osud myslíš, že tě čeká?"

"To nevím, ale mám tušení, že tato bitva to nebude."

"Rád bych měl tvou víru. Hele, co je to támhle?"

Jarvik se podíval směrem, kam Sergil ukazoval. Z dálky sem pronikala slabá záře, což nemohlo být nic jiného než oheň. Jarvikovi se hlavou prohnal zástup myšlenek.

"Třeba tam sedí dva nemrtví a baví se o svých bozích."

"To by od nich bylo hezké. Pokud ovšem nemrtví nějaké bohy mají."

"Slyšel jsem, že Temný pán se schovává za Phiriela."

"Za toho ďábla? No tak to bych se ani nedivil."

"Phiriel není zlý. Žádný bůh není zlý."

"To říká ta tvoje Watiel?"

"Ano."

"Tak proč nechává takového zlosyna, aby plenil Království?"

"To je dlouhá historie. Ale vím, že Temný pán už nemá Phirielovu ochranu. Jeho bůh jej opustil, takže porazit ho by nemělo být těžké."

Oba muži se odmlčeli a pozorovali světlo v dálce. Zdálo se jim, že se jakoby přibližuje. Jarvik se postavil, aby měl lepší rozhled, ale moc mu to nepomohlo. Tma dokonale skrývala jak nepřítele, tak i je samotné. Proto nebyly noční bitvy tak časté. Najednou si ale Jarvik uvědomil svou chybu.

"Sergile, ten oheň musíme uhasit."

"Proč?"

"Stejně jako my jsme odhalili je, odhalí oni nás. Mohli bychom prozradit, kde je králova armáda."

"Na tom něco bude. Neměli bychom vzbudit velitele?"

"Ty uhas oheň, já za ním zajdu."

Když Jarvik sbíhal z kopce, na kterém si se Sergilem udělali pozorovatelnu, zdálo se mu, jakoby se ve světle hasnoucího ohně mihla tmavá postava. Byl přesvědčen, že to byl jeho společník, a tak tomu nevěnoval žádnou velkou pozornost. Jakmile byl na dosah vojenského tábora, něco ve tmě jej chytlo za ruku a strhlo na zem. Poslední, co Jarvik spatřil, byl škodolibý výraz suché kostnaté tváře, která před ním vystoupila, a potom těžký kyj dopadající na jeho hlavu. Dál už nevěděl o ničem.