Když se Jarvik probral, slunce už stálo vysoko na obloze. První, co jej v tu chvíli napadlo, bylo, že zaspal celý boj. Pěkný začátek jeho vojenské kariéry. Čekal, že se každou chvíli objeví generál Baard a pěkně mu vynadá, ale nic se nedělo. Kolem bylo naprosté ticho, jen slabě sem doléhal zvuk praskajícího ohně. Jarvik se přiměl vstát. Bolela ho hlava, navíc si na ni nahmatal pořádně velkou bouli. Takže to nebyl sen. Teď, když byl konečně na nohou, mohl se kolem sebe rozhlédnout.

Pořád ještě byl v polovině kopce, na cestě k táboru. Nebo spíš k tomu, co z něj zbylo. Najednou bylo Jarvikovi všechno jasné. Ten praskající oheň - to dohořívaly vypálené stany. To ticho - mrtvoly přece nemluví. Byl to strašný pohled. Znetvořená těla kdysi skvělých vojáků se topila v tratolištích krve, snad nikdo nezůstal na živu. Jarvik podlehl panice a začal pobíhat od jednoho těla k druhému s nadějí, že aspoň někdo přežil.

Bylo to však marné. Nemrtví odvedli svou práci důkladně, to se jim muselo nechat. Pozabíjeli všechny, a pro jistotu některým dokonce usekali nohy i ruce. Jen náhodou si nevšimli Jarvika, který byl v bezvědomí a působil tak dojmem mrtvoly. Vlastně jen to jej zachránilo.

Ale co Sergil? Ten přece nebyl v táboře, musí tedy být někde tam na kopci. Do očí se mu tlačily slzy, když běžel na místo, odkud předešlou noc viděli v dálce oheň. Jeho přítel tam však nebyl. Prohledal každé křoví, každou díru, Sergil však nikde. Posadil se k vyhaslému ohni, který je prozradil, a díval se směrem k Hvozdům. V dálce jako by zahlédl několik postav. Nejprve se za nimi chtěl rozběhnout, ale jejich zvláštní chůze napovídala, že to jsou jen poslední nemrtví opouštějící bojiště.

Seděl na tom kopci až téměř do soumraku. Začala mu být zima. Tady na východě je vždycky v noci zima. Kdyby rozdělal oheň, mohla by to být jeho zhouba. Chybami se člověk učí, a ani Jarvik by neudělal dvakrát stejnou chybu. Ještě chvíli tak seděl a čekal, kde bude zapadat slunce. Tím směrem ležel Waarden, a tam se musí vydat. Cítil v sobě stejné odhodlání, jako tenkrát ten nešťastník v Rhëbaaru. Teď mu rozuměl.

Šel celou noc a celý další den, ale Waarden nezahlédl. Ze začátku se domníval, že to je proto, že jde sám, a tak mu cesta ubíhá pomaleji, ale nakonec musel usoudit, že zvolil špatný směr. Vždyť cesta k táboru jim netrvala ani půl dne. Ať se však rozhlížej, jak chtěl, nezahlédl nikde ani jediný dům.

Další noc minula a Jarvika přemohl hlad. Nejedl nic od toho osudného večera, a teď se jeho břicho domáhalo večeře. Rychle slábl a nakonec nebyl schopen ani jít dál. Napadlo ho, jaká je to ironie, přežít bitvu s nemrtvými a o dva dny později zemřít hladem a nevědět přitom, kde vlastně je. Nějakou dobu jen tak ležel a potom omdlel.

Zdál se mu sen, a v tom snu ho navštívila bohyně Watiel.

"Buď zdráv Jarviku, synu rybáře!"

"Ach bohyně, čím jsem si zasloužil vaši přítomnost?"

"Mnoho si se nenaučil od našeho posledního rozhovoru."

"Odpusťte, nechtěl jsem vás urazit."

"Neurazil jsi mě."

"Skutečně?"

"Ano, Jarviku. Ale odpovím ti. Přišla jsem za tebou, abych ti mohla vdechnout novou naději. Tvou hlavou se honí černé myšlenky - pomýšlíš snad na smrt?"

"Podívejte se na mne, má paní. Kdo jsem? Jen neschopný voják, který zavinil smrt mnoha dalších a sám vyvázl bez většího zranění."

"A to myslíš, že je špatné?"

"Ano. Cítím se jako zrádce."

"Nemohl jsi nic dělat. Není to tedy tvá vina."

"Snažíte se mne jen utěšit. Zklamal jsem sebe, svého otce i vás."

"Jsi tvrdohlavý, Jarviku. Jen doufám, že jednou sám objevíš pravdu."

"Ach bohyně, neodcházejte!"

Ale Watiel z jeho snu zmizela. V téměř stejném okamžiku se probral. Skláněl se nad ním nějaký muž, v ošoupaném a špinavém plášti, kapuce mu zakrývala tvář. Když si všiml, že je Jarvik vzhůru, promluvil na něj.

"Vítej zpět mezi živými, vojáku!"

"Raději bych zemřel."

"Netrap se tím, co bylo, a pomýšlej na to, co teprve příjde."

"To je tedy rada. Jak se tím můžu netrápit?"

"Prostě zapomeň."

"Copak to jde?"

"Musíš jen chtít."

Pak zamával Jarvikovi nad hlavou a pronesl nějaká podivná slova. Tomu se očividně ulevilo, dokonce se teď dokázal i posadit. Tajemný muž se mu zadíval do očí a odhalil tak svou tvář. Dlouhé bílé vlasy společně s hustým plnovousem lemovaly jeho ostré rysy. Jarvik nikdy předtím neviděl takového muže. Z jeho těla na všechny strany vyzařovala energie, a i přesto, že vypadal jako stařec, svými pohyby připomínal spíše mladíka.

"Kdo jste?"

"To by byl dlouhý příběh. Teď ti stačí, když budeš vědět, že jsem tvůj přítel."

"Jste zvláštní. Máte v sobě nějaké kouzlo."

"Teď jsi na to přišel, vojáku! A jaké je tvé ctěné jméno, smím-li se zeptat?"

"Jarvik."

"A tvůj otec byl rybář, že?"

"Jak to víte? Znal jste ho?"

"Ortiel mi napověděl."

"Bůh Ortiel? Vy jste chráněncem boha Ortiela?"

"Co je na tom zvláštního?"

"V Království je zakázána víra v Ortiela."

"A kdo řekl, že pocházím z Království?"

"Tak kdo tedy jste?"

"Jsem Ildrin, čaroděj učení Ortielova."

"Čaroděj? Vy jste ..."

"Už je to tak."

"Jak jste ..."

"... se dostal do Království? Snadno, přes Hraniční skály."

"Ale ty přece hlídají Haribaldovi muži!"

"Mám vlastní cesty."

Jarvik zíral na svého zachránce s posvátnou úctou. Byl posedlý vším čarodějným. Jako malý se často zavíral na půdě jejich domu a snažil se čarovat. Otec jej za to ale přísně káral. Vždy mu vyprávěl, jak Haribaldův děd naložil s čaroději, kteří znamenali pro království jen zmatek a strach. Vyhnal je tenkrát všechny někam na sever. Legenda říká, že sami čarodějové se v zemi, kterou jim král dal, opevnili tím, že nechali vyrůst právě Hraniční skály. Tím se navždy izolovali od lidu, který pro ně neměl pochopení.

A teď se jeden z těch tajemstvími opředených čarodějů skláněl nad ním, synem rybáře, který nebyl ničím důležitý, jehož nedbalost zabila tolik lidí. To ale Ildrin nevěděl, a Jarvik měl v plánu o tom do poslední chvíle mlčet.

"Kam máš namířeno, vojáku?"

"Do Waardenu. To je tam, kde sídlí Haribaldova armáda."

"Znám to město, i když jsem nikdy nebyl v jeho blízkosti. Jsi však od něj příliš daleko."

"To není možné!"

"Ale je. Odhaduji tak dva až tři dny cesty. V tomhle stavu tam nedorazíš."

"Jenže já musím."

"Je to tak neodkladné? Myslím, že o jednoho vojáka míň nebo víc, to stejně nikdo nepozná. Místo toho bys mohl jít se mnou na sever, daleko za hranice Království. Mohl bych potřebovat tvou pomoc."

"To myslíte vážně?"

"Smrtelně vážně. Přijímáš?"

"Ano!"

Vydali se tedy na cestu. Jarvik byl ve společnosti čaroděje nesmírně šťastný a doufal, že by se mohl přiučit nějaké triky. Pomalu se mu navracela původní síla, takže dokázal s čarodějem držet krok. Cesta to byla klidná a Jarvikovi se hlavou honily ty nejhorší myšlenky - jde to nějak snadno, v čem je háček? Vše ale napovídalo tomu, že bohyně Watiel skutečně stojí na jeho straně. Jenže někdy dokáže zdání klamat.

Byli na cestě už druhý den. Ildrin očividně věděl přesně, kudy má jít, aby se vyhnul královým vojákům. Už delší dobu šli ve stínu Hraničních skal a Jarvikovi se tak naskytl ohromující pohled. Dosahovaly nevídané výšky, a on nedokázal uvěřit, že něco takového mohlo vzniknout jinak než přirozenou cestou.

"Můj otec mi kdysi vyprávěl, že Hraniční skály vytvořili čarodějové, aby se chránili před obyčejnými lidmi."

"Skutečně?"

"Ano, ale připadá mi to jako strašná hloupost."

"Není to hloupost."

"Cože?"

"Je to tak, Jarviku. Hraniční skály skutečně vytvořili čarodějové, učenci Therielovi. A tyto skály nejsou jediným zásahem čarodějného lidu vůči přírodě."

"A co ještě tedy vytvořili?"

"Až překročíme hory, podaří-li se nám to, spatříš něco, co se v Království nevidí. Sníh a led."

"Co je to?"

"Je to vlastně voda, která důsledkem velké zimy ztvrdla."

"A k čemu je to dobré?"

"Obyčejným lidem celkem k ničemu, ale čarodějný lid to celkem dobře chrání před nezvanými hosty. Lidé jsou totiž na zimu celkem náchylní."

"Nedokážu si takový svět představit."

"Jen vydrž, za pár dní jej uvidíš na vlastní oči."

K večeru dorazili k Modré řece. Byl to spíš takový potůček, který se vysokým vodopádem spouštěl z jedné ze skal a dopadal do nevelkého jezera, odkud už vytékala říčka poněkud širší. Třebaže to tak nevypadalo, Jarvik věděl, že daleko po proudu leží město Höribaar, odkud jej tenkrát odvedli verbíři. Jak to vlastně bylo dávno? Připadalo mu to jako celá věčnost.

Ildrin se nedokázal zbavit pocitu, že je někdo nebo něco pozoruje. Nedal na sobě však nic znát, aby zbytečně nevystrašil Jarvika. Věděl ale, že vojáci nejsou jediní, koho by tady v horách mohli potkat. To druhé mu však nahánělo strach ještě mnohem větší.

"Tady se přebrodíme, je to jedno z mála míst, kde to vůbec jde."

"Trochu zima na brodění se, nemyslíte?"

"Nemáme jinou možnost. Pokud by sis to ovšem nechtěl obejít přes Höribaar, kde je jediný most na celé řece."

"Jste přece čaroděj vzduchu, tak nás nějak přeneste suchou nohou."

"Létání je pouze výsadou ptáků. Člověk nedokáže létat, ani čaroděj."

"To je škoda."

"Bohové mají všechno dobře promyšleno."

Jarvik viděl, že protesty toho moc nezmůžou, tak se podrobil. Vzdálenost mezi břehy nebyla větší než tři kroky, ale hloubka tady dosahovala skoro po pás, což jim brodění značně znesnadnilo. Samozřejmě mohli jít dál do hor a tam najít místo, kde Modrá řeka pramení, ale Ildrina trápily myšlenky na ty dravé tvory skrývající se v jeskyních a Jarvik by se sám jistojistě ztratil.

Byli zrovna tak v polovině řeky, když se na skále nad nimi něco mihlo. Jarvik prudce otočil hlavu a téměř ve stejném okamžiku šlápnul na slizký kámen a uklouznul. Plácnul sebou do vody a ta se nad ním uzavřela. Zmizel Ildrinovi z očí. Téměř okamžitě začali z hor vybíhat odporní tvorové. Viděli, co se stalo, a na osamělého muže si konečně troufli.

"Ach Ortieli, stůj při mně a ochraňuj i Jarvika, aby se neutopil."

První bestie už byly na břehu řeky a pokřikovali svou řečí po Ildrinovi. Cenili na něj své špinavé, ale přesto ostré zuby a nad odpornými chlupatými hlavami mávali kyji vlastní výroby, což byly vlastně jen klacky opatřené ostrými kostmi nebo kameny. Nevěděli, že muž, který stojí ve vodě a tváří se tak bezbranně, je ve skutečnosti čaroděj.

"Uruth gervet sin et modula wresth! Uruth gervet sin et modula wresth! Uruth ..."

Ildrin křičel zaříkávací formuli tak hlasitě, až přehlušil i strašné skřeky přítomných bestií. Zamával rukou a vyčaroval větrnou smršť, kterou poslal proti tvorům na západním břehu řeky. Jejich linie byla okamžitě rozmetána a cesta pryč se uvolnila. Dokonce i ti, kteří hlídali druhou stranu, se začali pomalu stahovat, avšak jejich bojové pokřiky neustávaly.

Čaroděj musel jednat. Kde je Jarvik? Nejspíš zůstal někde pod vodou. Snad se neutopil? To ne, chrání ho přece bohyně Watiel! Hlavou se mu honilo mnoho myšlenek. Ponořil se pod vodu a zapátral očima. Jarvik ležel na dně a nedýchal. Doplaval k němu a vytáhl jej nad hladinu. Tvorové, kteří se zatím opět přiblížili k vodě, viděli oba muže a dali se na útěk. Zanedlouho už po nich nezbylo ani památky.

Ildrin vytáhl Jarvika na břeh a tam jej prohlédl. Byl na živu, jen spal. Nechal ho odpočívat, dokud se sám neprobral.

"Co se stalo?"

"Nic, Jarviku. Teď už je to v pořádku."

"Viděl jsem bohyni."

"Co ti říkala?"

"Vlastně nic. Zachránila mě, jinak bych se utopil."

"Já vím."

Jarvik se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že břeh, na kterém se teď nacházeli, je pokryt mrtvými těly. Ale nebyly to lidská těla. Jarvik ještě nikdy takové tvory nespatřil.

"Kdo - co je to?"

"Jsou to bestie, stvoření zla. Napadli nás, jakmile si zmizel pod hladinou."

"Nikdy jsem nic podobného neviděl."

"Předkové vyprávěli, že pomáhali starému králi vyhubit je, ale hrstka jich odešla z Království do Temných hvozdů. Když pak byli čarodějové vyhnáni na sever a vztyčili Hraniční skály, našli tito tvorové nový lepší domov právě v horách."

"To jsou ..."

"Myslím, že jim lidé říkali skřetové."

"Jsou ještě odpornější než v pohádkách mé matky."

"To skutečně jsou."

"Co s nimi uděláme?"

"Nic, ostatní se o ně postarají. Aspoň budou mít nějaký čas co jíst a dají lidem pokoj."

"Oni jedí své vlastní druhy?"

"Ano, pokud vím. Hlad je zlý - co jiného jim zbývá? Někdy ani nemusí být mrtví."

"To je hnusné!"

"Jsou to víc zvířata než lidé."

"Nejsou to lidé."

"Tak tedy ne."

* * *

Ani jeden z nich neměl chuť přenocovat mezi tou spoustou mrtvých skřetů, tak okamžitě pokračovali v cestě. Šli celou noc, třebaže jejich únava byla již značná. Chvíli nad ránem stanuli před vchodem do jeskyně. Byl sice důmyslně schován před zraky náhodných kolemjdoucích, ale kdo věděl, že tady nějaký vchod je, nemohl mít sebemenší problém ho najít.

"Jeskyně?"

"Ne tak docela. Spíš takový tunel."

"Skřetí?"

"To ne, sem by skřeti nikdy nevkročili."

"Proč ne?"

"Žijí tam Kuthové."

"Ta řeka - jmenuje se podle nich?"

"Ano."

"A co jsou zač? Nikdy jsem o nich neslyšel."

"To asi nikdo, kdo nebyl v této části hor. Řeknu ti jedno. Jsou to - byli to lidé. Zbytek uvidíš později."

"Pořád jen říkáte, že to uvidím později. Nemůžete mi to prostě říct na rovinu?"

"Dobrá tedy, jak chceš."

"Sláva."

"Slyšel jsi někdy o Krystalech?"

"Ne."

"Tak vidíš."

"Povězte mi tedy i o těch Krystalech!"

"To nelze popsat. Musel bys je vidět."

To bylo poslední, co čaroděj řekl. Jarvik chtěl sice zase něco namítnout, ale to už Ildrin mizel v jeskyni. Jarvikovi nezbylo nic jiného, než se vydat za ním. Byla tam skutečně nepopsatelná tma. Jediné, co oběma mužům ukazovalo cestu, bylo slabé světlo dopadající sem vchodem. Brzy ale zašli za roh a i to zmizelo.

Stáli teď v naprosté tmě, neviděl jeden druhého. Jarvik si zkusil zamávat rukou před obličejem, ale ani to neviděl. Začal propadat zoufalství.

"Jak teď půjdeme dál?"

"Budeme následovat hlas bohů."

"Já nic neslyším. Nemohl byste vyčarovat nějaké světlo?"

"Je mi líto, ale to mé učení nedokáže."

"Vaše učení je slabé."

"Nech toho. Každý čaroděj si osvojí učení jen jednoho boha. Každé učení má své výhody i nevýhody. Mě vedla ruka Ortielova, stal jsem se tedy jeho čarodějem. Neumím sice vyčarovat světlo, zato však vládnu počasím a vzdušnými silami."

"Promiňte."

"Neomlouvej se, Jarviku. Je toho na tebe teď moc. Věřím, že za čas se všemu naučíš."

"Myslíte, že mám naději stát se také čarodějem?"

"To nevím, nikdo to nedokáže říct zcela jasně. Musel by ses víc snažit."

"Udělám všechno. Budete mě učit Ortielovu umění?"

"Já nemohu. Jen sami bohové ti ukáží taje jejich učení. Ty jsi chráněncem bohyně Watiel, zalíbíš-li se jí, staneš se čarodějem učení Watielina."

"To by bylo úžasné."

"To by skutečně bylo."

Ildrin se rozhlédl, ale ve tmě nic neviděl. Pomalu ztratil i pojem o směru, ze kterého přišli. Věděl, že někde tady je chodba, která je vyvede na druhou stranu hor, ale po tmě ji nedokázal najít.

"U bohů, jsem si jist, že posledně tady taková tma nebyla. Byly tu krystaly - všude kolem."

"Jsme ztraceni?"

"Nedělej předčasné závěry, nějak se odtud dostaneme."

"Říkal jste, že vládnete vzdušnými silami."

"To je pravda."

"A je ve vaší moci i blesk?"

"Ano, to ... máš pravdu, že mě to nenapadlo hned! Bleskem si posvítíme! Ale má to jeden háček."

"Jaký?"

"Blesk dlouho nevydrží. Vím, že někde tady je chodba na druhou stranu hor. Ale je tady i mnoho jiných chodeb, slepých, nebo směřujících do nějaké pasti."

"Jak tedy najdeme tu správnou?"

"Když jsem tudy šel naposledy, značil jsem si cestu."

"Jak?"

"Do zdí jsem vyškrabával různé znaky. Smrtelníkovi nebo bestii by připadaly jako součást skály, ale když víš, čeho si máš všímat, je to snadné."

"Tak kde je problém?"

"Já se musím věnovat kouzlu, a ty znaky nepoznáš."

"Jak vypadají?"

Ildrin mu ve stručnosti popsal důležitý znak. Jarvik z toho však nebyl nikterak moudrý a nedokázal si jej představit. Nějak ale doufal, že jakmile ho uvidí, pozná ho.

"Tak můžeme."

Čaroděj zamával rukou a zčista jasna ozářil na pár okamžiků jeskyni blesk. Kolem nich sem ústilo asi šest různých chodeb. Některé byly vysoké, jiné široké a další tak akorát, aby jimi dokázal projít člověk. Jarvik se snažil zahlédnout důležitý znak, ale bezvýsledně. Světlo zhaslo.

Druhý pokus. Opět tmu protnul záblesk a teď si Jarvik všiml podivné bytosti v jedné z chodeb. Nejprve se lekl, že je to skřet, ale uklidnilo jej, že bytost k nim byla otočena zády a vzdalovala se. Chytl Ildrina za ruku a vtáhl ho do oné chodby. Světlo zase pohaslo.

"Co se děje?"

"Já ... zahlédl jsem někoho."

"Koho? Jak vypadal? Jarviku, mluv!"

"Nejsem si jist. Nebyl to skřet."

"Pak tedy Kuth."

"Tihle Kuthové - jsou dobří nebo zlí?"

"Ani jedno z toho. Popravdě by si ani nevšimli tvé přítomnosti. Ale mohou nám ukázat cestu ven. Říkáš, že šel tudy?"

"Ano."

"Pak musíme jít za ním. Tohle je ta správná chodba."

"Jak to víte?"

"Zrak Kuthů pronikne i tou nejčernější tmou."

Tápali tmou, občas narazili do skalního výběžku nebo zakopli o nějaký kámen a způsobili si tak nejednu pohmožděninu. Ildrin šel stále dál, přidržujíce se stěny, a Jarvik se ho pro jistotu držel za konec pláště. Temnota kolem začínala pomalu slábnout, získávala zelený nádech.

Teď už mohli jeden druhého celkem dobře vidět. Bytost, kterou předtím zahlédli, byla sice tatam, ale Ildrinova tvář byla klidná. Nebylo pochyb, že jdou správně. Jarvik pustil čarodějův plášť a přidal do kroku, aby mohl jít vedle něj, kdyby bylo potřeba se bránit. Ještě stále se mu u pasu houpal meč z oné osudné bitvy.

Vstoupili do obrovské jeskynní místnosti a Jarvik zůstal stát v němém úžasu. Teď konečně pochopil, co jsou to ty Krystaly, o kterých předtím mluvil Ildrin. Jeskyně, ve které se nacházeli, jich byla plná. Jako člověk velké kameny vyrůstaly jakoby z ničeho a jejich zelená záře přímo oslňovala. Jarvik se chtěl k jednomu z nich rozběhnout a dotknout se ho, ale Ildrin ho zadržel.

"Ne, nešahej na ně."

"Proč?"

"Ze dvou důvodů, přičemž ani jeden by nedopadl dobře."

"Nevypadají nebezpečně."

"Ale jsou, a nejen ony."

"Jak?"

"Každého, kdo se jich dotkne, si podmaní, aby je chránil. Mnoho lidí odešlo sem do hor, aby vytěžili ty krásné kameny a prodali je ve městech, ale Krystaly z nich udělaly Kuthy. Nikdo se nevrátil."

"Chcete říct, že by se ze mne stal Kuth?"

"V lepším případě. V tom horším by se na tebe vrhli lidé již v Kuthy přeměněni a nejspíš tě ubili za znesvěcení jejich pánů - Krystalů."

"Jako že Krystaly jim vládnou?"

"Ano, je to tak."

"Jak?"

"To nikdo neví. Pokud se k nim nepřiblížíš, Kuthové si tě ani nevšimnou. V opačném případě - však víš."

"Krystaly taky vytvořili čarodějové?"

"Je to vedlejší produkt. Když čarodějný lid vztyčil Hraniční skály, vznikly i Krystaly, obsahující zbytkovou magickou energii. Jednoduše řečeno, skály vznikly z toho dobrého a Krystaly z toho špatného."

"Nejde je nějak zničit?"

"To nikdo nikdy nezkoušel. Kuthové to nedovolí."

Oba muži se vydali napříč jeskyní k další chodbě, přičemž se snažili vyhýbat Krystalům, jak jen to šlo. Kuthové, kteří se krčili ve stínech, si jich skutečně ani nevšimli, jen hleděli stále do stejného místa a ani se nepohnuli. Divné bytosti, pomyslel si Jarvik.

Konečně dosáhli chodby, aniž by se museli zastavit. Teď už zbýval jen malý kousek a octnou se na druhé straně hor. V chodbě sice opět zavládla tma, ale Ildrin věděl přesně, kudy má jít. Za chvíli vyšli na čerstvý vzduch.