To, co venku na Jarvika čekalo, jej překvapilo víc než krystaly v jeskyni. Kam až jeho zrak dohlédl, se rozprostírala bílá země. Nebyla to tráva, jak si prvně myslel. Pak si ale vzpomněl na to, co mu vyprávěl Ildrin, o sněhu a ledu.

"Tohle je tedy ten sníh?"

"Ano, Jarviku."

"Představoval jsem si ho jinak. Studí."

"To je jeho základní vlastnost."

"Nebude nám zima?"

"Neboj se. Vytvořil ho čarodějný lid - jaký by byl jeho smysl, kdybychom se v něm nemohli bezpečně pohybovat?"

"Já nejsem čaroděj."

"Proto se ode mě nesmíš moc vzdalovat."

Jarvik byl rád, že jej čarodějova moc před tím neznámým dokáže ochránit. Než se ale stačil pořádně rozkoukat, Ildrin už si to křižoval závějemi a tak mu nezbylo nic jiného, než jej následovat. Navečer dorazili do nevelké vesnice.

Bylo to vlastně jen pět nebo šest dřevěných domů postavených na úpatí kopce, na jehož vrchole stála překrásná tvrz. Jarvik na ni chvíli jen tak zíral. Svět, který se před ním po projití horami otevíral, mu připadal jako pohádka. Nebo ještě lepší. Ani v pohádkách jeho matky nic podobného nebylo.

"Kde to jsme?"

"Doma. Vítej na panství Ildrina, čaroděje učení Ortielova."

"Vám to tady všechno patří?"

"Dá se to tak říct."

"A ti lidé?"

"To jsou ti, kteří se snaží naučit Ortielovo umění."

"Čarodějové?"

"Ještě ne, to by museli složit Zkoušku."

"Jakou?"

"To nikdo nedokáže říct. Pro každého vyberou bohové jiný úkol."

"A jaký byl ten váš?"

"Promiň, ale po všech těch letech si na ni příliš nepamatuji. Bylo to něco s Kuthy."

"Proto o nich tolik víte?"

"Ano. Ale teď už pojď, zvu tě k sobě domů."

"Děkuji vám."

"Nemusíš děkovat. Pro mne je to pocta."

Poslední čarodějova slova vrtala Jarvikovi hlavou dlouho. Když se snažil usnout v malé komoře Ildrinovy tvrze, která neměla ani okno, vzpomínal na všechno, co do té doby prožil. Pak si vzpomněl na Watielina slova. Je v něm něco víc, nějaké důležité poslání. Jaké? A vypadá to, jakoby o tom Ildrin něco věděl. Poslala ho také bohyně? To je nesmysl, je přeci chráněncem Ortielovým.

Jarvik trávil s čarodějem mnoho času. Ildrin mu často vysvětloval taje čarodějného umění, jak se musí chovat ke svým bohům, jak vyslovovat zaříkávací formule, jaký pohyb rukou vyvolá tu či onu odezvu. Nemohl jej naučit žádné konkrétní kouzla - to nebylo v moci žádného čaroděje. Jarvik se musel spolehnout na svou vlastní duši.

Bohyně ho po celou dobu ani jednou nenavštívila ve snech, ale on na sobě cítil její pohled. Ten ho dokázal správně motivovat. Bylo jen otázkou času, než se Jarvikovi povedl první jednoduchý trik. Vyčaroval déšť pro Ildrinovy květiny. Ten, když to spatřil, se uchýlil do kaple a nevyšel odtamtud až po několika dnech. Jarvik se nikdy nedozvěděl, co tam vlastně dělal.

Dny míjely a Jarvik se zdokonaloval. Už nezůstávalo jen u malého deštíku, naučil se své schopnosti používat i jako zbraně.

"Jarviku, zbývá ti už jen poslední krok."

"Jak to myslíte?"

"Watiel ti odhalila svá tajemství, stal ses jejím učencem. Ale musíš vykonat ještě jednu důležitou cestu."

"Kam?"

"Daleko na severu leží jeden ostrov a na něm posvátná Věž. Musíš se tam vydat, čím dříve, tím lépe. Setkáš se s Velemágem, on ti sdělí úkol bohů. Jen tak se staneš skutečným čarodějem."

"Mám jít sám?"

"Nemůžu se o tebe pořád starat."

"Jak se dostanu na ostrov?"

"Na pobřeží je jedna vesnice, tam je přívoz."

"Co když tu vesnici nenajdu?"

"Toho bych se nebál."

Ildrin dal Jarvikovi ještě nějaké další instrukce a vypravil ho na cestu. Jarvikovi se jen těžce loučilo, ale čaroděj ho ujistil, že se ještě jistojistě shledají. Po dlouhé době se tedy Jarvik dostal sám na cesty, ale tuto zemi vůbec neznal, nevěděl, kam jít. Ildrin mu ukázal směr a řekl mu, aby se ho držel. Navíc mu propůjčil amulet, který ho chránil před mrazem. Nic víc si nemohl přát.

Celou cestu nepotkal Jarvik ani živáčka. Jeho obavy, že by se ztratil, se rychle rozplynuly - nějaký vnitřní hlas mu napovídal, kterým směrem ostrov leží. Minul den a noc když konečně v dálce spatřil mořské pobřeží. Přesně, jak mu to Ildrin popsal, rozkládala se před ním celkem veliká vesnice, skoro město.

Nikde nestály žádné stráže, žádní vojáci. Lidé se bez strachu procházeli po ulicích a zdálky se na Jarvika usmívali a klaněli se mu. Hlavou mu bleskla myšlenka, že tohle prostě musí být ráj - všude vládl klid a mír. Něčeho takového by v Království nikdy nikdo nedosáhl.

Přívoz našel poměrně snadno, vedla k němu totiž ta nejširší ulice. Převozník, starý šedivý muž, oděný do vznešeného pláště se symboly bohyně Watiel, po něm ani nechtěl zaplatit. Vypluli a Jarvik poprvé za svůj život spatřil moře.Nejprve se mu udělalo trochu špatně, jak se člun pohupoval na vlnách, ale když v dálce spatřil ostrov, na všechny tyto potíže zapomněl.

Nad přístavištěm visela cedule vítající příchozí na Bílém ostrově. Byl to vlastně jen ostrůvek a Věž byla asi to jediné, co tady bylo, nepočítáme-li již zmiňovaný přístav. Kolem Věže se rozkládaly nádherné zahrady plné vznešeně oděných čarodějů připravujících se na svou zkoušku.

Jarvik vešel do zahrad. Okamžitě k němu přistoupil starý čaroděj.

"Vítej, poutníče, v zahradách Bílého ostrova. Jaký je důvod tvé cesty?"

"Jsem Jarvik, chtěl bych požádat Velemága o udělení úkolu zkoušky."

"Cítiš se na zkoušku připraven?"

"Ano."

"Jakému umění jsi se učil?"

"Watielinu."

"To nebývá příliš časté. Watieliných čarodějů ubývá. Věřím, že tvůj úkol nebude nikterak obtížný."

"Kde tedy najdu Velemága?"

"Ten sídlí v nejvyšším patře Věže. Pojď, dovedu tě za ním."

Vstoupili do Věže a po točitých schodech začali stoupat vzhůru. Bylo to alespoň čtyřicet pater a Jarvikovi připadalo schodiště nekonečné. Jeho průvodce se ho snažil nějak rozveselit a vyprávěl mu různé historky z jeho čarodějnické praxe. Tak dosáhli i posledního patra. Čaroděj pokynul Jarvikovi a ten vstoupil do vysokých dveří. Ocitl se ve Velemágově pracovně.

"Vítej, poutníče! Jsi Jarvik, syn rybáře, a usiluješ o znalost učení Watielina. Mám pravdu?"

"Ano, vznešený. Smím se zeptat, jak to víte?"

"Zeptat se smíš, ale odpověď neznám ani já sám. Jen cítím myšlenky, jak kolem mne plynou."

"Poslal mne sem Ildrin, čaroděj učení Ortielova."

"Znám jej. Znám každého. Dal mi vědět, že přijdeš. Máš štěstí."

"Skutečně?"

"Ano. Je jen málo čarodějů Watielina učení. Úkol, který pro tebe bohyně přichystala, je skutečně jednoduchý. Sestup do spodních pater Věže a vyhledej Watielinu kapli. Tam se setkáš s bohyní a ta ti zjeví své učení. Pak se staneš čarodějem."

"Děkuji, vznešený. Děkuji za všechno."

"Hodně štěstí, Jarviku."

Watielinu kapli našel také poměrně snadno. Ostatně všechny spodní patra byly zasvěceny bohyni. Vstoupil a opět jej omámila ta známá vůně, kterou cítil již tenkrát v Höribaaru. Jak to bylo dávno!

Před oltářem byl nachystán pohár vína otevírající cestu k bohyni. Jarvik jej vypil, zavřel oči a spojil ruce v modlitbu. Téměř okamžitě se mu zjevila Watiel, stejně krásná jako pokaždé.

"Vítej Jarviku, čaroději."

"Ach bohyně, nebylo to příliš snadné?"

"Připadalo ti to snadné? Ne, Jarviku. Ty jen nevíš, co bylo vlastně tvým úkolem."

"Velemág mi to řekl - najít kapli a ..."

"To byl jen konec celého úkolu. Jarviku, vždyť bohové tě zkouší, cos opustil dům. Už tehdy bylo jisté, že se z tebe stane čaroděj."

"Pak jsem tedy zklamal - ti mrtví, tam v bitvě."

"Kdybys zklamal, nebyl bys teď tady, ale někde v pustině by si mrchožrouti pochutnávali na tvém mase."

"Chcete říct, že ..."

"Ano, tvým úkolem bylo dostat se sem, na toto místo. A to jsi dokázal."

"Děkuji vám, bohyně."

"Ještě neděkuj. Dosáhl jsi čarodějného umění, ale stojí před tebou ještě jedna náročná zkouška. Ta sice není vybrána bohy, ale i tak snad bude znamenat zvrat ve tvém životě. Jarviku, když jsi opustil Ildrina, stalo se něco strašného."

"Co? Má paní, prosím, nenapínejte mě!"

"Raději tě hned vrátím na jeho panství."

Bohyně zmizela. Aniž by Jarvik cokoli cítil, když otevřel oči, stál uprostřed Ildrinovy vesničky. Nebo toho, co z ní zbylo. Místo dřevěných domů tady stály ohořelé pahýly, nikde ani živáčka. Jarvik se rozběhl k tvrzi.

Dveře byly vyražené. Co se tady stalo? Vběhl dovnitř. Všude byl nepořádek, jak by se tudy prohnala horda ... nemrtví! Kde je Ildrin? Musí ho najít!

Vběhl do jeho komnaty. Nebyl tam. Prohledal snad celou tvrz. Nakonec se šel podívat i do sklepa. Tady, zamčený ve spižírně, konečně byl. Umíral. Jarvik se k němu sklonil a promluvil na něj.

"Ildrine, pane, proberte se!"

"Jarvik?"

"Ano, jsem to já. Co se tady stalo?"

"Je z tebe čaroděj?"

"Ano, ale to teď není podstatné."

"Nemrtví. Přišli sem."

"Ale proč zrovna sem?"

"Jarviku, musíš je zastavit. Temný pán vytvořil nějaké nové bestie. Nevadí jim chlad. Sněhová země je v nebezpečí."

"Postarám se o to. Ale vy musíte odpočívat."

"Mé dny jsou sečteny. Temný pán byl příliš silný. Nedokázal jsem ho přemoci."

"Ne! Vy nesmíte zemřít!"

"Ortiel mne volá do své říše. Nemohu ho nechat čekat. Sbohem, Jarviku. Buď opat..."

Ildrin už to ale nedořekl. Jarvikovy oči se zalily slzami. Ildrin mu byl otcem i přítelem současně. A teď tady ležel mrtvý. To nebylo spravedlivé. Přísahal, že čarodějovu smrt pomstí. Porazí Temného pána, ať to stojí, co to stojí.

Ještě tentýž den vykopal hrob a odevzdal Ildrinovo tělo zemi. Pak odešel z této vesnice, vydal se na cestu zpátky do Království, domů.