Ta zpráva mě zastihla časně ráno. Vlastně mě probudila. Na stole začal vyzvánět telefon a mi nezbylo nic jiného než jej umlčet. Zvedl jsem sluchátko.

"Felixi, vstávej a přijeď do laboratoře!" ozvalo se z něj. Byl to Donald, můj chlebodárce a starý přítel. Znali jsme se už od střední školy, kde jsme se stali nerozlučnou dvojkou.

Rychle jsem se vyhrabal z postele, opláchl se studenou vodou a naskočil do prvního taxíku, který projížděl kolem mého domu. V duchu jsem se těšil na šálek horké kávy, kterou v laboratoři každý den připravovala mladá profesorka Bergmanová.

"Tři padesát," oznámil taxikář. Podal jsem mu pět liber a za jeho ohromných díku opustil vůz.

Do prvního patra, kde se nacházely naše laboratoře, jsem vyběhl v rekordním čase. Nemohl jsem se dočkat, až mi Donald vysvětlí, proč mě vytáhl z postele tak brzo. Povzbuzován vidinou výborné kávy jsem otevřel dveře a vešel dovnitř.

První mě uviděl Leary, čerstvý absolvent biologické fakulty univerzity v Oxfordu. Strčil do Donalda stojícího vedle něj a pak ukázal směrem ke mně. Donald vyrazil za mnou.

"No sláva," spustil. "Konečně seš tady, že ti to ale trvalo!"

"No no, snad nehoří!" uklidňoval jsem jej.

"Máme to, Felixi, máme to!" křičel na celé kolo. "Mění se!"

Víc jsem vědět nepotřeboval. Zahodil jsem kufřík s věcmi a vypustil z hlavy raní kávu. Během okamžiku už jsem se skláněl nad nádrží, ve které se právě děl zázrak.

Na tomto projektu začal Donald pracovat před více jak deseti lety. Vlastně ho to napadlo už o pár let dříve. Když svou myšlenku přednesl Výboru pro vědu a výzkum, okamžitě je to zaujalo a poskytli mu finanční zázemí. Koupil tuhle budovu, najal pár mladých vědců a začal pracovat na svém snu.

Zatímco laikovi by se nejdříve mohlo zdát, že se jedná o naprostou utopii, tak po Donaldově přednášce jej tyto myšlenky musely ihned opustit. Třebaže během prvních dvou let se nic nedařilo a Donald nejednou přišel s návrhem projekt ukončit. Ale pak jeho práce začala přinášet ovoce.

Nejprve se mu podařilo přeměnit rostlinnou buňku na živočišnou. Odboural buněčnou stěnu a odebral plastidy, které pak nahradil jinými organelami a nevím čím ještě - nejsem biolog. Tak jako tak, jím vytvořená buňka dlouho nepřežila - snad jen několik vteřin. Ale i tak to byl obrovský úspěch. Ale Donaldovi to nestačilo - chtěl víc, a tak přišla řada i na mě.

Jako fyzik jsem dodal jeho buňce potřebné prostředí - pár hodin ozařování gama paprsky a buňka začala žít svůj plnohodnotný život. A tak jsme měli základ pro naši společnou dráhu. Po následujících pět let Donald přetvořil desítky buněk a já jim dával život. Přitom jsme objevovali stále nové a nové způsoby, až Donald přišel na ten nejpodstatnější.

Změnil buněčné DNA. To znamenalo absolutní zvrat v dosavadní práci. Vštěpil buňce geny živočišné buňky a ta se, s utkvělou představou vlastní živočišnosti, začala sama přetvářet. Ale ani takováto buňka nemohla vzniknout v obyčejném prostředí - celý proces musel být proveden ve speciálním ionizovaném roztoku a samozřejmě i ozařován gama paprsky. Tomu jsem byl velice vděčný, jelikož tak jsem mohl nadále zůstat členem Donaldova týmu.

Donald získal Nobelovu cenu za biologii a doživotní podporu Výboru pro vědu a výzkum pro všechny příští projekty. On se však nechtěl vzdát své myšlenky, a tak buňku před třemi lety v nádrži vystřídaly první opravdové rostliny.

Byla to náročná práce. Donald do každé buňky celé rostliny vštěpil krysí DNA a pozoroval, co se s rostlinou děje. Žádná však nevykazovala jakékoli změny. Až dnes.

Stáli jsme v kruhu a skláněli se nad nádrží. Dnešním dnem začínala nová éra biologických výzkumů. Donald byl na nejlepší cestě za získáním druhé Nobelovy ceny, a tentokrát by snad mohla být udělena i pro jeho tým.

"Hele, už má krysí tvary!" vykřikla slečna Bergmanová. A opravdu, růže vznášející se v roztoku začínala nabírat tvary zvířete. První velká změna za posledních osm hodin, od doby co přeměna započala.

"Gratuluji, Dony," pochválil jsem Donaldovi jeho práci. Ten jen zavrtěl hlavou.

"Ne, počkej," odvětil. "Dokud nám po laboratoři nezačne pobíhat plně životaschopný hlodavec, tak nebudu spokojený."

"Dobrá lidi," ozval se mladý Leary. "To tady chcete stát a koukat na nekonečně zdlouhavou přeměnu? Nevím jak vy, já mám hlad."

"A já si konečně dám svoji kávu," dodal jsem a mrknul očkem po profesorce Bergmanové. Zahlédla mě a usmála se.

"Klidně běžte, ale já tady zůstanu," namítl Donald. "Chci vidět každý okamžik."

"No, jak chceš," souhlasil jsem. "Ale dej nám vědět, pokud se něco začne dít."

Posbírali jsme si své věci - já, slečna Bergmanová a pan Leary. Sešli jsme do přízemí, kde nedávno otevřeli novou kavárnu. Nad šálkem dobré kávy a čerstvými toasty jsme se pustili do vášnivé debaty o naší práci.

Za necelé dvě hodiny jsme opět stoupali po schodech do laboratoře. Leary celou dobu nepřestal mluvit o tom, že se cítí jako bůh, že přispěl ke stvoření a podobné nesmysly.

"Nech už toho!" okřikla ho slečna Bergmanová, když jsme stáli před dveřmi do laboratoře. Otevřel jsem.

To, co jsme teď spatřili, vypudilo z našich hlav veškeré představy úspěchu. Donald seděl nad psacím stolem, hlavu v dlaních a zdálo se, že pláče.

"Už jste tady?" zeptal se roztřeseným hlasem. "Nedokázali jsem to."

"To bude dobrý," začala ho utěšovat slečna Bergmanová.

Přešel jsem k nádrži, těsně následován Learym. Opatrně jsem nahlédl dovnitř. V roztoku se vznášela odporná věc. Leary se nad ní nahnul a začal jí důkladně zkoumat.

"Je to myš, ale je zelená!" řekl okamžitě.

"Nemá mozek," dodal Donald trochu klidnějším hlasem. "Jenom si leží v té vodě a nerušeně provádí fotosyntézu."

"I to je malý zázrak," chtěl jsem zlepšit náladu v laboratoři. "Takovou krysu s fotosyntézou jen tak v kanále nepotkáš."

Můj pokus o vtip se však nesetkal s úspěchem. Slečna Bergmanová po mě hodila nenávistný pohled a Donald jen mávl rukou.

"Nemá to cenu," řekl po chvíli. "Nedokážeme to."

"Neříkej nesmysly," křikl jsem na něj. "Teď půjdeme všichni domů, a zítra se do toho dáme znova. Jednou se nám to povede!"

"Nepovede," odporoval Donald.

"Mazej odtud!" nevydržel jsem. "A dřív jak zítra v osm se tady neukazuj!"

Donald se urazil, vyběhl z laboratoře a ani si nevzal své věci.

"To jste trochu přehnal," řekla mi profesorka Bergmanová, když se atmosféra trochu uklidnila.

"Jinak by odtud neodešel," hájil jsem se. "Víte, asi vím, kde je chyba."