Dívám se z okna docela obyčejného paneláku. Na tom by nebylo vůbec nic divného. Co můžete vidět z typického paneláku, než další typické paneláky? Dívala jsem se tedy na další typické paneláky a hlavou mi vrtala záhada. V domě přímo naproti, v pátém patře, byla tma.

Řeknete si, co na tom? Tak tam byla tma.

Jenže ta tma tam byla vždycky.

Řeknete si, co na tom? Třeba je ten byt neobydlený (což v době bytové krize opravdu zní zajímavě, takže to moc neříkejte, nebo naše poklidné sídlišťátko bude obklopeno bytuchtivými lidmi ze všech koutů země, že se nedostanu ven vyvenčit kočku), nebo ti lidé nemají potřebu svítit, a co že je mi vůbec do toho, dívat se cizím lidem do bytu a zajímat se o jejich soukromou tmu.

Opravdu mi do toho není vůbec nic, nejsem žádný špeh, jen jsem obdařena typicky lidskou, a říká se typicky ženskou, vlastností, totiž zvědavostí. Ale kde by bez zvědavosti lidstvo bylo? Jakých záludností vesmíru by si vůbec nestihlo všimnout bez trochy zdravé zvědavosti?

Ano, každý jiný by nad tím mávl rukou, hrál si na nevšímavého člověka, který pozbyl osobního přístupu a starosti o bližní. Já se touto záhadou zabývala dál.

Nejdřív to bylo docela nevinné. Vyzvídala jsem po lidech od naproti, co že se to v pátém patře děje, kdože tam bydlí a tak podobně. A jelikož jsem se nedozvěděla nic potřebného, jen že Šimků pes je uštěkaná potvora, že se u Nováků každý večer hodně pohádají, že babka Filipová špatně vytírá chodbu, malej od Adamců… ale koho to zajímá. Tedy jsem pokračovala v pátrání sama.

Záhada pátého patra začala ovlivňovat celý můj život. Z práce jsem se snažila dostat co nejdřív, společenských akcí se nezůčastňovala vůbec a navazovat nějaké vztahy? Ne, mohlo by mi uniknout možné světlo.

Páté patro se mi stalo posedlostí, noční můrou.

Rozhodla jsem se, že toto tajemství musím rozluštit stůj co stůj, jinak, že nebudu mít pokoj.

Od kamaráda jsem si půjčila dalekohled, takový malý nenápadný, jako mají myslivci. Budu mít na páté patro lepší výhled.

Zjistila jsem, strašnou věc. Ta tma z domu naproti byla jiná, než venkovní tma. Byla taková třpytivě tmavomodrá a byla zcela neproniknutelná. Jakoby někdo obarvil všechen vzduch v podlaží na tmu.

Jednou jsem se vrátila domů ještě za světla, to se v zimním období moc často nestává, většinou přicházím a hlídám za soumraku. Samozřejmě mi to nedalo, abych se nepodívala, co dělá naše známá přes den.

Představte si můj úlek, když jsem to viděla. V pátém patře docela obyčejného baráku na předměstí byla tma i ve dne! Úplně stejná třpytkavá tma. A můžu vám odpřisáhnout, že to nebyly záclony ani zatemněná skla. Už předtím jsem trošku pátrala na městském úřadě, ale úřednice si na mě nějak nenašla čas. Ale tohle už na mě bylo dost. Sebrala jsem se a šla. Dovnitř jsem se dostala snadno, u vchodu seděla Vodičková, která mi předtím velice ochotně poskytla všechny ty nepotřebné informace a vybavovala se s nějakou dámou z vedlejšího vstupu. Hned se nabídla, že mě pustí, abych nemusela zvonit, čehož jsem ráda využila. Když jsem zjistila, že mi vpátém patře výtah odmítá zastavit, vyšlapala jsem po svých a ohodlaně zazvonila u dveří prvního z bytů.

Chvíli se nic nedělo. Vzala jsem s rozbušeným srdcem za kliku. Dveře se otevřely a z nich se na chodbu vyvalila tma. Možná bych pro to měla spíš použít příhodnější označení tmavomodrá třpytivá mlha. Ale mlha to nebyla. Dotyk nestudil a nebyl vlahý. Štípal.

Pomalu se rozlízala po celém domě. Obklopila mě. Byl zázrak, že jsem nahmatala dveře najednou funkčního výtahu.

Vyšla jsem ven a byla noc. Ve dvě hodiny odpoledne byla noc! A nechtějte mi navrhovat nějaké zatmění Slunce, to by se všude plašilo s koncem světa buhvíjak dlouho předem a na normální rozum by zas krom pár ztřeštěných vědců každý zapomněl. Ale tohle na konec světa každopádně vypadalo. A pak se rozjasnilo. Tma zmizela. Vcucla se do kanálů či stok. Jsem zvědavá, jaké stížnosti se povalí na technické služby, až začne tát a voda zůstane na ulicích, protože kanály budou ucpané tmou. Ona totiž byla zatraceně těžká.

Teď si asi řeknete: A tak bylo konečně světlo, a co?

Jenomže ono bylo pořád světlo. Byla půlnoc, z nebe se snášely velké nacucané vločky, o Slunci pochopitelně nemohlo být ani řeči a ono bylo vidět jako v poledne.

A v pátém patře… viděla jsem, že je to docela obyčejný, prázdný, panelákový byt. Když světlo trvalo již třetí den, lidé začali panikařit, vědci se hádat, o co jde, já se naštvala. Podařilo se mi celkem výhodně prodat svůj byt a odstěhovala jsem se, věřte, že hodně daleko. Byla to těžká doba. Ale nesužovaly mě žádné záhady.

Před dvěma lety jsem se vrátila. Šla jsem k domu, který mě tak trápil. V okně mého předchozího bytu se hrbil u pořádného dalekohledu jistý mladý muž a civěl do pátého patra. Podívala jsem se tím směrem. Ulevilo se mi. Moje Tma byla doma.

A tak jsem se seznámila s Markem. Dala nás dohromady Tma a jsem jí za to opravdu vděčná. Poznala jsem líp šílence postižené mánií pozorovat a zvědavě zkoumat všechno, co se kde šustne, ale nejraději mají věci na nebi. I já jsem se s využitím Markova zrdcadlového dalekohledu stala občasnou astronomickou amatérkou. A mám ráda tmu, tmu, kdy nesvítí Měsíc, která mi dovoluje dívat se na hvězdy. Všichni si myslí, že se dívám na hvězdy, ale já se dívám na ni. Bydlíme daleko a tak nemám příležitost ji navštívit, zajít na kus řeči. Ta na obloze sice není míhající se, třpytivá, ale pro lidské bytosti je přirozená nejen zvědavost, ale i fantazie a tak si představuju, že taková je. Časem jsem si uvědomila, že Marek asi přece jen…ale jsem spolu, i když spíš, kvůli jeho dalekohledu. Kdo vás dneska pusí na hvězdárnu, abyste se dívali do prázna? Ono se nerado pouští, i když chcete sledovat něco určitého a užiteného, ale Tma?

Časem se na tuto událost zapomnělo a my se tím už taky nevzrušovali. I zvědaví lidé dokážou v sobě najít víru. Ta naše je, že Temnota existuje.