Kdyby mi někdo položil základní otázku, kterého z autorů vědeckofantastického žánru obdivuji nejvíce, nemusel bych nad odpovědí ani dlouho přemýšlet. Za svůj život jsem měl už několikrát tu čest seznámit se s dílem amerického spisovatele Roberta A. Heinleina, jehož nenapodobitelný styl se pro mne stal skutečným pojmem. A jeho jméno je tedy i odpovědí na onu otázku. A Dveře do léta jsou jedním z jeho nejlepších děl, která kdy stvořil.

Kniha vypráví o třicetiletém konstruktérovi Danielu B. Davisovi, jenž má na svědomí nezapomenutelné vynálezy jako Děvče v domácnosti nebo Čističe Charlieho, dokonalé pomocníky hospodyněk po celém světě. Jeho firemní partneři, právník Miles a písařka Bell na něj však přichystají neodpustitelný podraz, firmu mu ukradnou a pod vlivem drog jej donutí ulehnout ke Studenému spánku, jak se říká hibernaci prováděné za nemalý obnos peněz. Daniel se probouzí o třicet let později - v roce 2000. Shledává se se svými vynálezy, mnohem dokonalejšími, navíc vytvořenými nějakou pro něj naprosto neznámou firmou. Dovídá se o stroji času, kterým se vrací zpět do roku 1970, aby potrestal Bell a Milese, zaopatřil svou neteř Ricky a hlavně si do budoucnosti znovu odnesl kocoura Peta. Teprve teď zjišťuje, jak je časová smyčka neskutečně propletená a příliš složitá, než aby jí pochopil obyčejný smrtelník.

Tím jsem celkem odbyl nástin příběhu. Ten ovšem tak jednoduchý není - autor jej zamotává a zamotává a zamotává a … Zkrátka a dobře nutí čtenáře pořád pokračovat ve čtení, dokud knihu neodloží. Toto je pro autora charakteristické - všechny jeho knihy jsou až neskutečně čtivé. Všechno je popisováno tak, jako by se jednalo o naprostou samozřejmost, o které přece ví i každé malé dítě. Když se hrdina poprvé dostane do roku 2000, vše popisuje s obrovským nadšením a dodává, že to přece musíte vědět lépe než on, čímž samozřejmě dává najevo, že v době, kdy se tento popis odehrává, je pro čtenáře ona věc naprosto přirozená. Inu, Heinlein se rád cítil jako vizionář.

Je ale potřeba si uvědomit, že kniha byla napsána v šedesátých letech, takže pro autora bylo fikcí psát i jen o roce 1970, který pojal jako současnost. Tím nabídl čtenářům v oné době neuvěřitelnou představu budoucího světa. Dnes už se sice díváme s mírný úšklebkem, když se autor rozepisuje o novinách, jejichž stránky se otáčejí dotekem na určitém místě, či o divadlech s nulovou gravitací. Ostatně i sama teorie Studeného spánku je pro dnešního člověka nesplněnou vizí.

V každém případě je třeba knihu Dveře do léta označit za skvost vědeckofantastické literatury. Často se o ní píše jako o "nejdokonaleji vymyšlené časové smyčce vůbec", a mě nezbývá, než s tím souhlasit. Autor se zase jednou vytáhl a jeho dílo díky tomu najdeme v každé knihovničce mezi A.C.Clarkem a I.Asimovem.