Andy Libby, člen Howardových rodin a pravá ruka Lazara Longa, nemá problémy se slovní zásobou. Jakmile se rozhodne někomu vysvětlit cokoli spadající do jeho oboru, můžete si být jisti, že to vezme pěkně od podlahy. A on vlastně ani sám Lazarus Long není žádné neviňátko. Neustále ověšen zbraněmi, pak se není čemu divit, když mu diplomacie mnoho neříká. Robert A. Heinlein, autor této knihy, opět odvedl skvělou práci. Ale je slovo "opět" na místě? Kniha Metuzalémovy děti totiž patří mezi jednu z jeho prvních vědeckofantastických prací.

Za vším vlastně stál muž jménem Ira Howard. Byl posedlý nesmrtelností, a tak založil nadaci, která měla genetickým křížením vypěstovat lidské bytosti s prodlouženým životem. A tak vznikla komunita, která sama sebe nazývala Howardovy rodiny, a která byla nucena skrývat se před obyčejnými lidmi, kteří jim jejich dlouhověkost záviděli. Jednou ale došlo ke krizi a spousta členů Howardových rodin byla zatčena a vyslýchána, aby prozradili tajemství jejich "nesmrtelnosti". Bylo na čase vypadnout, a tak právě Lazarus Long, nejstarší člen Howardových rodin, poněkud staromódní, zato však odvážný a vychytralý, vymyslel plán, jak se zmocnit mezihvězdného korábu odpočívajícího na orbitě a vyrazit na pouť vesmírem za přijatelnějším domovem. Na jiných planetách je však ráj nečeká, a myslím, že nic nezkazím, když použiji známého rčení, že všude dobře, ale doma nejlépe.

Na tomto místě bych se mohl opět rozvyprávět o své náklonnosti k Robertu A. Heinleinovi, ale neudělám to, protože bych se musel opakovat. Pokusím se na knihu nahlédnout objektivně. Je skvělá. Zní to objektivně? Asi ne, ale prostě tomu tak je. Autor má zvláštní dar, že se nemusel složitě vypracovávat jako jiní autoři. Tento měl vytříbený styl a skvělé nápady už ve svých prvních dílech, a tak vlastně nemám co dodat. Snad jen jediná výtka - trochu to přehnal s technickými popisy. Možná to mělo působit vtipně, ale je toho trochu přespříliš, a tak se mi občas stávalo, že jsem byl při čtení myšlenkami někde úplně jinde a odstavec (nebo stránku) jsem si pak musel přečíst ještě jednou. To by se stávat nemělo, a tak jsem rád, že se autor podobným nudným částem pro příště vyhnul.

Metuzalémovy děti patří mezi důstojný odkaz Roberta A. Heinleina. Je z něj poznat autorův charakteristický styl, třebaže tentokrát využívá er-formy, což pro něj není nejběžnější. Ale jak už jsem několikrát napsal, i tohle dílo má svá neodmyslitelná plus, a nemělo by se ztratit v hlubinách zapomnění. A nebojte se - já vám jej určitě ještě nejednou připomenu.