K této knize jsem od začátku přistupoval s mírnou rezervou. Říkal jsem si, že od ní nemůžu čekat žádné převratné nápady, ale jsem skutečně rád, že jsem se tak mýlil. Hodina Býka je zatím snad nejlépe zpracované dílo, jaké se mi při četbě klasických knih dostalo do rukou. Je plné propletených dějů, nečekaných zvratů a mistrných nejen technických specifikací. Ostatně autor Ivan Jefremov měl při jeho psaní za sebou již pěknou řádku let práce výzkumníka a není se tak čemu divit.

Kniha vypráví o výpravě hvězdoletu Temný plamen se třináctičlennou posádkou k planetě Tormans, o které kolují legendy, že jí obývají potomci obyvatel Země, kteří před dávnými časy svou rodnou planetu opustili a zapustili kořeny právě zde. Když se ale hvězdolet pod vedením historičky Fai Rodis k planetě dostane, začíná posádka tušit, že něco není v pořádku. Zachytávají signál planetárního zpravodajství, který však podává velice zkreslené informace. Když konečně navážou spojení s představitelem planety, despotickým Čojo Čagasem, a dostanou od něj povolení k přistání, rozhodne se sedm členů posádky začlenit do společnosti obyvatel planety. Jejich cíl je jasný - přesvědčit Tormanťany o krásách Země a vyburcovat v nich tak odpor k vládcům planety. Všechny dobré činy však musí být po zásluze potrestány, a tak začíná nelehký boj proti snaze pozemšťany nadobro umlčet.

Už jsem se zmiňoval o vědecké kariéře autora i o jejím využití v knize samotné. A skutečně se autor snaží každou složitější záležitost, o které se zmíní, dříve či později alespoň trochu objasnit. Dozvídáme se tak o problému rozdělení vesmíru na hmotný a antihmotný, o teorii jeho spirálovitého uspořádání i o téměř dokonalých paprskových hvězdoletech pohybujících se ohromnou rychlostí na samé hranici obou typů vesmíru. Tím samozřejmě výčet všech teorií a praxí nekončí, v knize je toho mnohem víc a vydalo by to přinejmenším na druhou takovou knihu.

Ale protože každé plus má i své mínus, nemohl jsem se ubránit zmínit i jeden ohromný nedostatek této knihy - alespoň z mého pohledu. Autor m totiž poněkud problém udržet si čtenářovu pozornost. Není to až tak kvůli sáhodlouhým popisům prostředí, které se ještě dají nějak "překousnout", jako spíš kvůli příliš dlouhým kapitolám. Myslím, že jsem v knize natrefil i na kapitolu, která měla méně jak dvacet stran, ale průměr činil tak třicet až čtyřicet. A to je skutečně příliš. Je celkem uznávané, že mnohem lépe jsou pro čtenáře přijatelné krátké kapitoly a v hojném počtu, než tak jak to nabízí tato kniha. Za tohle má u mě tedy autor velké tlusté mínus.

I přes tento nedostatek však kniha stojí za přečtení. Ivan Jefremov je považován za zakladatele vědeckofantastického žánru v bývalém Sovětském svazu, což mu však nijak neubírá na kráse. Ba naopak. Věřím, že toto dílo má co říct i dnešnímu čtenáři, stejně jako tomu bylo v době jeho prvního vydání.