Jules Verne
Tajuplný ostrov
Albatros, Praha 1984. 494s, vázaná.

"Ano, vodou, ovšem rozloženou na její prvky," odpověděl Cyrus Smith. "Budou ji rozkládat snad elektřinou, která se stane mocnou a hybnou silou. Všechny velké vynálezy se nějakým nevysvětlitelným zákonem objevují současně a navzájem se doplňují. Ano, přátelé, já věřím, že vody bude užíváno jako paliva. Věřím, že prvků skládajících vodu bude použito odděleně. Voda tak vytvoří bohatý zdroj tepla a světla v množství, jaké uhlí dodat nemohlo. Jednoho dne budou skladiště parníků a tendry lokomotiv zásobeny stlačeným plynem, který se bude v topeništích spalovat s úžasným kalorickým účinkem."


V dnešní době už by v nás výše uvedená slova nevyvolala veliký údiv. Ale představte si, že žijete v roce 1874, kdy světlo světa poprvé spatřil úchvatný román slavného francouzského spisovatele Julese Verna, Tajuplný ostrov. A tak už nás v dnešní době nepřekvapí věci jako ponorka, podmořský skafandr, ničivé torpédo či právě ona vize vodíkového paliva. Kvůli tomu si dnes málokdo zařadí tohoto autora mezi vědeckofantastickou literaturu. A při tom je to právě on, který má onen literární směr na svědomí, jelikož dal základ všem jeho pokračovatelům, jako byl H. G. Wells nebo K. Lasswitz. A přestože tuto knihu bych i přes její vědeckofantastické prvky zařadil spíše mezi dobrodružnou četbu pro mládež, v mnohém inspirovanou dílem D. Defoa Robinson Crusoe, musím se přiznat, že jsem se do ní tak ponořil, že po třech dnech jsem dosáhl jejího konce.

Kniha vypráví o pěti statečných mužích, kteří za války Severu proti Jihu padli do zajetí. Vymyslí však plán, jak uprchnout. Ukradnou horkovzdušný balón a s ním se dostanou do ohromné bouře, která je smete na neznámý ostrov. Trosečníci, nazývající sami sebe kolonisty, se na ostrově postupně zabydlují, k čemuž jim pomáhá tajemná síla. Na nedalekém ostrově objeví muže, který zde byl vysazen za své zločiny, a ke konci příběhu pak odhalí i onu tajemnou sílu. Ale to už bych prozrazoval příliš.

Tajuplný ostrov je poslední částí trilogie označované Podivuhodné cesty. Setkáváme se tak v něm i s hrdiny a událostmi předchozích dvou dílu, Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem. Bohužel jsem nešťastně začal právě třetím dílem, ale neznamenalo to žádné omezení. Autor totiž v příhodnou dobu čtenáře seznamuje s tím, co se dělo v tom kterém díle. A tak se dozvídáme jak o osudu kapitána Granta, tak o osudu kapitána Nema, kterého zná snad každý, kdo někdy slyšel o Julesi Vernem.

Kniha je velice obsáhlá, perfektně napsaná a čtivá. Jak už jsem se zmínil v úvodu, do knihy jsem se natolik začetl, že mě od ní nic nedokázalo odtrhnout. Třebaže dnes nemá pro vědeckofantastickou literaturu obsahem téměř žádnou hodnotu, stojí za to, aby si jí každý fanda tohoto žánru přečetl. Je to totiž Adam i Eva vědecké fantastiky.

Autor textu: Alexej Rosolovov