Víte, i takový může být kyberpunk. Někteří jej jako žánr neuznávají, ale on tady je a je třeba s ním počítat. Je to žánr, který nám předkládá hrůzné postupy lidské spodiny, která je závislá na drogách a virtuální realitě. Většinou nám takové knihy přináší tak děsivou vizi budoucnosti, že nám z toho běhá mráz po zádech. A přesně sem patří i kniha Fairyland, kterou napsal Paul J. McAuley.

Představte si svět konce 21. století. Svět, který má s tím dnešním jen pramálo společného. Na trhu se objevují modré geneticky vyšlechtěné bytosti zvané loutky, které svému názvu dostojí i po stránce inteligenční. Ve Spojených státech zuří občanská válka neskutečných rozměrů a polovina světa je neobyvatelná kvůli zamoření radiací. A mezi tím, na předměstí Londýna, žije tlustý genetický hacker jménem Alex Sharkey. Zabývá se výrobou nového druhu drog, dokud mu není nabídnuto podílet se na přestavbě loutek. Alex nemá jinou možnost. Setká se s neobyčejně chytrou dívkou Milenou, o které se postupně dozvídá, že je také dílem genového inženýrství. Spolu vdechnou první loutce duši, a tato myslící bytost se stane vílou.

Tohle všechno se dozvíme v první části knihy. Ty části jsou celkem tři, přičemž se všechny odehrávají se značným časovým odstupem. A tak jen ve zkratce. Druhý díl se odehrává nedaleko Paříže, kde se ztrácejí malé holčičky. Všechno podezření padá na nedaleké Království magie, kde mají víly svůj ráj. A kde jsou víly, tam je i Alex, usilovně pátrající po Mileně, která ho využila a pak se ztratila. A tak zatímco většině lidí jde o vyhlazení víl a zničení Království magie, Alex má jediný cíl - promluvit si s Milenou. A třetí díl je vlastně o něčem podobném. Když neuspěl Alex v Paříži, zkouší teď své štěstí nedaleko hranic Albánie. Právě tady by snad konečně mohla být legendární Říše víl. Ale je tady ještě jeden problém - náboženští fanatici, kteří si říkají Dětští křižáci, vyrazili na svou křížovou výpravu a je třeba je zastavit.

Ne, víc už toho psát nebudu. Kdo chcete vědět, jak to dopadne, směle do toho. Román se skvěle čte, což je dáno také tím, že autor pro něj zvolil vyprávění v přítomném čase, tolik rozšířené právě ve vědeckofantastické literatuře. A to dodává příběhu tu správnou dynamiku, takže má člověk pocit, že se pořád něco děje a každou chvíli se něco zvrátí. A to je správné v tomto žánru. Kyberpunk není mrtev, jak říkali někteří lidé. Žije dál, jen má trochu jiné zájmy. A tady se zrovna snaží vypadat jako fantasy.