Teď je ale mou povinností případného zájemce varovat. Pokud bych hru posuzoval opravdu jako horor, musel bych jí okamžitě zavrhnout. Není v ní nic, z čeho by musel mít člověk strach. Žádné příšery, žádná krev, žádné nadpřirozeno. Všechno má přísně racionální základ. Pokud ovšem můžeme za racionální pokládat celou předlohu ke hře, která spadá pod klasickou vědeckofantastickou literaturu. A tak i hra je čistá vědecká fantastika, ale ne jen tak obyčejná.

Bohužel, původní povídka se mi zatím nedostala do ruky. Ale tato hra mě donutila k tomu, začít se po ní vážně shánět. Důvodem je propracovanost celého příběhu, který je však značně omezen klasickým adventurovým herním způsobem. Ten samozřejmě v originále nebude, a tak se místy nudné jdi tam, udělej to, seber tohle a promluv s tím změní v snad ještě dokonalejší psychologii postav.

Ale teď už odbočuji od tématu. Povídka je sice krásná věc, ale vraťme se ke hře. O co v ní jde? Lidstvo je vyhlazeno superpočítačem, který si říká AM, a kterého si paradoxně vytvořili právě lidé, aby je chránil. A tento superpočítač ovládající celou planetu, si ponechal pět jedinců, jen aby se ve svém světě nenudil. Po 109 let je mučil svými nesmyslnými hrami a teď se pro ně chystala další, nová, lepší, jak říká AM. Ale on netuší, že jeho systém je napaden dvěma podsystémy, které jej chtějí zničit. A tak každý z pěti jedinců, za pomoci těchto subsystémů, najde ve své hře skulinu, která AMovu moc oslabí. Ale nechci vám prozradit všechno.

A kdo jsou oni hrdinové, kteří se nesnaží zachránit svět, ale jen sami sebe? Prvním z nich je Gorrister. Řidič kamiónu, který přivedl svou ženu do blázince a poštval tak proti sobě svou tchýni. Po všech těch letech vězení v nitru AM má jedinou touhu - zemřít. Další je krásná černoška Ellen. Než se jí zmocnil AM, pracovala v jakési společnosti s elektronikou. Jednou, cestou domů, se však v sedmém patře zastavil výtah a její spolucestovatel, údržbář ve žluté kombinéze, ji znásilnil. Od té doby chudák Ellen trpí strachem ze žluté barvy, klaustrofobií, paranoií. Další je Benny. Válečný veterán, který prošel Vietnamem a ten měl vliv na celý jeho osud. Zradil svou rotu a většinu vojáků pak sám povraždil. AM si jeho utrpení vychutnává, je jeho nejoblíbenější hračkou. Chudák starý Benny je však jeho hraním zmrzačen a připomíná spíš opici - vzhledem i myšlením. A pak je tady profesor Nimdok. Je židem, ale nikomu se s tím nesvěřuje. Zapřel své rodiče a rozhodl se vydat na vědeckou dráhu. Ale byla to obyčejná vědecká dráha? Možná je to jen má utkvělá představa, ale provádět na lidech nechutné pokusy ve jménu nacistické Říše, to pro mě není věda. Ale AM je z toho nadšen, a tak říká Nimdokovi bratříčku. Jsou si přece tak podobní! A nakonec ještě Ted. Jak o něm teď přemýšlí, je pro mne velkou neznámou. Je přesvědčen o své dokonalosti, a toho umí náležitě využít. Ale jinak o něm nevím nic. Jak je to možné? Snad proto, že je poslední. Snad proto, že jeho hra moc nedává smysl a je plna čarodějnic a démonů. Opravdu nevím. Ale i tak, každý musí uznat, že s takovouto sebrankou se špatně ničí superpočítač jako je AM.

Říká se, že v nejlepším je třeba přestat. Já vím, nenapsal jsem skoro nic o hudbě, grafice, hratelnosti, ani o dalších těch nesmyslech, které jsou tak nezbytné v recenzích počítačových her. Ale ne v této hře. Nikoli zpracování, ale příběh korunuje tuto hru. Jen díky předloze Harlana Ellisona je tam, kde je, a to na výsluní, daleko před všemi adventurami podobného rázu. Na závěr mi nezbývá nic jiného, než pohrozit slavným citátem, kterým se AM ospravedlňuje: Cogito ego sum, Myslím tedy jsem! Vezměte si z toho ponaučení, až vás napadne nějaký ten superpočítač stvořit.